Na otázku, zda je České nebe opravdu poslední cimrmanovskou hrou, odpověděl loni v březnu Ladislav Smoljak s pokorou: „Co je Pánubohu do našich plánů! Ale vezměme to střízlivě. V poslední desítce našich her byly mezi premiérami pětileté odstupy. Kolik nám bude za pět let?“ ptal se a konstatoval: „My jsme i výběrem syžetu tak trochu spustili závoru. Téma češství jsme v mezích cimrmanovské poetiky nejspíš uzavřeli.“ Nebyl by to ale on, kdyby opravdu „spustil závoru“. S rakovinou bojoval statečně, dbal, aby jeho choroba omezila chod divadla minimálně, skoro až do posledních dní pracoval, byl na jevišti. Nevzdával se.
Někdy možná mohl působit až naivně s tím svým přesvědčením, že lidi se musí nutit přemýšlet, že nikdy není nic ztraceno, že se člověk, jde-li mu o správnou věc, musí angažovat. A nesmí se bát svůj názor hlasitě říkat. Byl spravedlivý a čestný, s lidskými chybami, ale s jasným názorem na chod světa. Exaktní myšlení mu nebylo zdaleka cizí (ne nadarmo učil kdysi matematiku a fyziku), byl však obdařen múzičností a suchým humorem.
Několik generací českého publika jej zná především jako herce, režiséra a spoluautora více než čtyřicet let zabírající pohádky o velkém Čechovi Cimrmanovi. V dokonalém souznění se Zdeňkem Svěrákem, s nímž spolu psali filmové scénáře, (Jáchyme, hoď ho do stroje, Na samotě u lesa, Marečku, podejte mi pero...), doplňovali se jako originální komická dvojice a „objevovali“ Cimrmanovy hry, se Ladislav Smoljak přirozeně vyprofiloval jako režisér filmový – natočil snímky Kulový blesk, Vrchní, prchni, Nejistá sezóna a další – i divadelní. Důsledně pěstoval v Divadle Járy Cimrmana neotřelé „neherectví“ a nedovolil, aby kolegové opustili svůj naivní projev a upadli do obvyklé rutiny, až společně vypracovali typický cimrmanovský antipatos. Výsledek? Žádná z patnácti jejich her nezažila derniéru.
Ladislav Smoljak měl i vlastní autorské ambice. S větším i menším úspěchem se pokoušel vtělit do dramatické tvorby vztah k historii a touhu uvádět leckterá dějepisná klišé na pravou míru. Hymna, Fantom Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, Malý Říjen, Hus – všechny jeho hry stavěly na autentických postavách a dějích, snažily se s nadsázkou vyrovnat s neduhy českého národa, najít paralely k současnosti a o výrazné osobnosti naší historie přinejmenším probudit zájem,
Riskoval neúspěch, touha cosi důležitého sdělit byla pro něj určující: „Nerezignovat, neupadnout do apatie. Dokud dýcháte, snažit se nevzdat to, protože ve chvíli, kdy všechno vzdáte, jste mrtvej, i kdyby ve vás nakrásně kolovala krev.“
***
VE VZPOMÍNKÁCH
* JIŘÍ ČERNÝ: S Láďou Smoljakem jsme se skamarádili v létě 1963, když jsem se z vojenské služby vrátil na předchozí místo do Mladého světa. On tam mezitím vymyslel třeba anketu Zlatý slavík, která utužila vztahy redakce a zpěváků; já přišel k hotovému. Byl taky o čtyři roky starší a znal dobře prostředí Semaforu. (Hrála se tam i jeho dramatizace Aškenazyho Ukradeného měsíce.) Proto bylo trošku trapné, když šéfredaktor jmenoval vedoucím kulturní rubriky mě. Obdivoval jsem Láďovu tichou, ale jednoznačnou argumentaci. Při redakční besedě mu třeba televizní dramaturg Vladimír Dvořák tvrdil, že takový Tulipán nemůže být hit, protože si to lidi nemůžou zpívat. „Zazpívejte mi to,“ vyzval Láďu. A on tu první větu přesně zaintonoval. Když se vrátil z představení třetího semaforského pásma o Zuzaně, prohlásil: „Příštím zlatým slavíkem je Gott.“
Před natáčením filmu Trhák po mně se Svěrákem chtěli, abych jim doporučil skladatele. Opravdu to pak svěřili Vítězslavu Hádlovi. Mně se z Láďových hudebních nápadů nejvíc líbila v Kulovém blesku scéna stárnoucího basisty Karla Kalaše, který v prázdném pokoji už nestačí na árii Leporella a hlavou mu zní dokonalá italská nahrávka. O téhle Láďově něze jinak věděl málokdo.
* VLADIMÍR JUST: Zatímco Zdeněk Svěrák byl pro mě dědicem uvážlivého učitele národů a zvláště pak toho jednoho, Ladislav Smoljak byl pro mě prototypem šíleného vynálezce. On byl v oné dvojici tím potrhlým, neurotickým, který přinášel nápady a nezvyklé pohledy. Svěrák je pak vysvětloval a předával širšímu publiku čili žactvu.
Dohromady tvořili komplementární jednotku, jednoho Cimrmana.
* BŘETISLAV RYCHLÍK: Byl jsem poctěn, když mi nabídl tykání, což později (jeho děti mi snad odpustí) přerostlo ve vztah, kdy jsem mu já říkal otče Žábo (podle jeho role ve hře Afrika), on mně synu Pulče. Až pojedou letos čeští turisté do Chorvatska, na ostrově Brač ve vsi Murvica mohou slyšet historku vpravdě cimrmanovskou o rokli Smoljakovka. Po konci dovolené, někdy zkraje osmdesátých let Láďa Smoljak naložil rodinu do wartburgu, zamával domorodcům a… zařadil zpátečku! Zřítil se do propasti, přežili prý zázrakem.
Zvláštní je, že nás s Láďou absurdně nesblížilo divadlo (vždycky jsem však obdivoval, jak dva chlapy baví tak dlouho hra s geniální mystifikací ), ale politika. Neutěšený stav demokracie veřejně kritizoval, za to býval vystaven atakům hlupkavých a nízkých lidí. Po premiéře mého filmu o osudech rodu Schwarzenbergů mě naléhavě zval na poslední kus Cimrmanů, na hru České nebe.
Zvedám hlavu a vím, že Ladislav Smoljak tam už dávno patří.
* JAN HŘEBEJK: Ladislav Smoljak nejprve učil na střední škole matematiku. Nejen mě ale osobně doučoval inteligentnímu humoru, umění přátelské spolupráce a citu pro politiku. Do patnácti let už jsem viděl všechny hry Divadla Járy Cimrmana. Humor, se kterým jsme se tu setkali, byl intelektuální, a přece zlidověl, byl aktuální, a přesto funguje už desítky let, byl sice oficiální, a přece si s ničím nezadal. A tvořili ho přátelé, jejichž pozdější filmy mezi desítkou trvale nejoblíbenějších českých filmů zabírají zhruba polovinu... Máme prezidenta, kterého – jak se vyjádřil děsí pokleslost filmů jako Marečku, podejte mi pero. To je ostatně také diagnóza. Ale jiný (mému srdci nepoměrně bližší) prezident, poctil Ladislava Smoljaka vyznamenáním Za zásluhy. Jednou jsem byl v Divadle Na zábradlí a u stolu herců se mluvilo o Bolku Polívkovi. Ladislav Smoljak tam řekl, že kdo Bolka nemá rád, tak je to jeho problém. Při vší úctě k Bolkovi bych si tady troufl říct, že ta věta platí stoprocentně právě o Ladislavu Smoljakovi.
