Hospody, hospůdky, šenky, výčepy, hostince, restaurace, vinárny, kavárny, tančírny, bary - fenomén, který neodmyslitelně patří k životu společnosti ve městech i na venkově a který má svůj těžko specifikovatelný kolorit. Nejsou to jen prostředí, kde se člověk může najíst a napít, ale přirozená střediska společenského života, místa setkávání, komunikace a neformálních kontaktů. A fungují spolehlivě už celá století. Mají svou atmosféru, svůj okruh návštěvníků a své štamgasty, zajímavé hosty, výjimečné události a některé i svou neopomenutelnou historii... Podívejme se teď na skok třeba do dob první republiky, kdy podle tehdejšího sborníku bylo v jihočeské metropoli 186 hospod a restauračních zařízení! A to se České Budějovice ještě ani zdaleka nevykazovaly sto tisíci obyvatel jako dnes. Možná některé z tehdejších podniků měly také jen jepičí život jako mnohá dnešní zařízení, která rostou jako houby po dešti a stejně rychle i zanikají. Ovšem z řady někdejších hospod a hospůdek se staly legendy, jejichž jméno nevymazal ani čas. Některé si připomínám z vyprávění mé babičky a rodičů, o dalších jsme si povídali s pamětníky a ctiteli lokální historie.
Třeba o Metropolu na Mariánském náměstí, kde hrával populární orchestr pana Mitisky a kam se chodívalo tancovat. V sousedství pak stálo kino Grand s plyšovými sedadly a lóžemi, jejichž intimitu dokázaly ocenit zejména mladé dvojice. Za tancem se mířilo i do suterénu v Besedě, kde býval dancing, nahoře v kavárně pak oddělené boxy a k šálku kávy jste si tu mohli přečíst aktuální evropský tisk. A tamější zahrada s rozložitými kaštany v létě nabízela nejen příjemné posezení, ale i možnost rozptýlit se kuželkami, hudbou anebo dokonce divadelními výstupy. Pamětníci si navíc tohle prostředí spojovali i s pestrými studentskými majálesovými akcemi. Známou „dupárnou“ byl Avion po levé straně dnešní Radniční ulice před vstupem do průchodu k nábřeží.
USolné brány se rovněž tancovalo, ale hrály se tu i karty, a to mnohdy o velké peníze. Obdobně měl hazard zázemí v Corsu na rohu Široké a Biskupské ulice, kde se mimo jiné scházely také nóbl dámy. Rovněž v Savoyi, který měl dolní prostory určeny lepší společnosti, byl nahoře pro změnu k dispozici biliár, herna a malé diskrétní pokojíky - asi nemusím naznačovat jejich účel. A nesmíme zapomenout ani na pověstný Split. Tady se v dolní části, kde byla kavárna a vzadu oddělené boxy, scházela k debatám a k posezení inteligence, zato horní velký sál hostil taneční zábavy a nezřídka i dámy volnějších mravů.
Tancovat se jezdívalo v sobotu i na Dobrou Vodu do Emaus, ovšem osvěžení tady hledali i výletníci, kteří se sem vydali lyžovat nebo sáňkovat. Obdobně U Rejžků v Dubičném se při nedělním výletě svačívalo na zahradě - vynikající chleba s tvarohovým, dobře uleželým sýrem. Budějovická zlatá mládež se pak stahovala spíše do jedné staré vily na Včelnou. A ti, kteří toužili po erotice, zamířili třeba do Myší díry na nábřeží u slepého ramene Malše, kde se prezentovala i nefalšovaná exotika v podobě lásku nabízejících černošek, Japonek, Číňanek... Útočištěm pro příslušnice nejstaršího řemesla na světě bývala prý rovněž velká pivnice v Plachého ulici a její tolerantní majitel.
Zvláštní specialitou proslula vinárna Štrob na dnešním náměstí Přemysla Otakara II. Ne nadarmo se tady říkalo U Sprosťáka, protože zdejší majitel si nebral servítky a setřel stejně ministra jako obchodního cestujícího - nezřídka velice jadrně. V Alžíru na rohu Jírovcovy a Riegrovy ulice, kam se do nevelkého výčepu v historicky zajímavém domě sestupovalo po schodech, se scházívali vojáci z místní posádky a služky, ačkoliv podle názvu by zde člověk očekával spíše doupě českobudějovického podsvětí. U Jelena, v místech průchodu z náměstí do České ulice, bylo zase zázemí kantorů, kteří ale z pochopitelných důvodů neradi viděli, když sem zabrousili i studenti z tamějšího gymnázia. Ostatně za studentskou „zašívárnu“ platila tenkrát spíš Šumava u Palackého náměstí, kde byly mimo jiné i ping-pongové stoly. Kavárnu U Havránků poblíž autobusového nádraží si vybrali zase umělci, stejně jako hospodu U Chramostů u staroměstského hřbitova, kam si zvykl docházet také například Karel Štěch. Ostatně celé Staré město mělo svůj příjemný poklid bez větších vzruchů. Zcela jinak to šumělo v hospodě U Vola, kde se obvykle zapíjel takzvaný litkup z dobytčích trhů. Obchod, na který stačilo jako doklad plácnout si rukou, byl náležitě zpečetěn společným zapitím z tupláku.
Zbytek piva se vylil na zem -možná proto, aby se účastníci transakce příliš rychle neopili, možná to byl rituál uzavřeného obchodu -v každém případě k ránu bylo na zemi už po kotníky piva. A když jste strávili divokou noc v českobudějovických šencích a šantánech, k ránu jste se mohli zastavit na talíř dobré dršťkové polévky ve Vlčí jámě v Biskupské ulici, kde se otevíralo až po půlnoci...
Tahle krátká procházka rozhodně neměla být historickým výčtem starých šenků a vináren, ale jen takovou letmou připomínkou faktu, že každá hospoda, každý malý bar či kavárna mají svou tvář a svou vůni, která by měla být pokaždé jiná, neopakovatelná a nezapomenutelná. Aby nám všechna tahle zařízení nesplývala do jedné barevné šmouhy. A proto i následující soubor povídek se snaží přiblížit vám některé ze současných hospod tak, abyste na ně nikdy nezapomněli... Hanka Hosnedlová Proč má Klika kliku, jakou roli v tom hrají strašidla a proč není českobudějovická Bílá paní bílá Restaurace a hotel Klika, České Budějovice Hynek Klimek Ručičky věžních hodin se setkaly na dvanáctce. Z Černé věže začala odbíjet půlnoc. Ohlašovanému zrodu nového dne přitakávalo vyzvánění z věží radnice a klášterního kostela Obětování Panny Marie. Neslo se nad střechami ztichlého historického centra města a z okolí sem doléhaly zvonivé zvuky i od dalších kostelů v jeho vzdálenějších částech.
Pokračování na straně II
Jihočeské hospody
Dokončení ze strany I
Ze střechy domů na náměstí se zvedlo náhlým hlukem vylekané hejno holubů. Zakroužili nad sousoším Samsona vedoucího nekonečný zápas se lvem a holubí letka se ve spirále stočila za vůdčím holubem ve svém čele k radnici. Ještě několikrát obkroužila náměstí. Pak zvony na věžích umlkly a šelest holubích křídel utichal. Jeden holub po druhém, uklidněni nastalým tichem, usedali zpátky tam, odkud vzlétli.
Nedaleko odtud, ve slepém rameni Malše u břehu Střeleckého ostrova, zašplouchala voda a z řeky se vynořil chlapík v zeleném fráčku a s kloboučkem stejné barvy s červenou pentlí místo krempy na hlavě.
Ve sporém světle, které sem dopadalo ze vzdálených pouličních lamp a z oken kavárny na protějším břehu, to nebylo příliš vidět, ale i obličej měl zelený a mezi prsty s bambulkovitými posledními články měl blány jako žáby.
Zelený chlapík vylezl na břeh a v červených botkách mu při každém kroku čvachtalo. Po obloze plul bledý měsíc, svítily hvězdy, ale jejich mdlé světlo mělo na tmu pramalý vliv. Zelený chlapík se přesto rozhlížel kolem, až zahlédl dvě temné postavy.
„Haló, vy tam, jste to vy?“ zaskřehotal.
„Ale to víš, že jsme, Matyáši. Kdo jiný by tu tak asi v tomhle čase byl?“ odpověděl mu dutý ženský hlas, znějící jako ze záhrobí.
„No, jeden nikdy neví,“ hájil se majitel skřehotavého hlasu.
„Pokaždé jsme ve stejný čas na stejném místě, a ty nás pokaždé hledáš,“ řekl dutý hlas káravě.
„Vždyť já věděl, kde vás najdu,“ opáčil zelený chlapík. „Ale nemusíš nás přece hledat,“ nepřestával ho ženský hlas peskovat.
„No jasně, nemusíš. A děláš to furt každou noc. Posledních sto let určitě,“ ozvalo se z křoví.
Vyběhl z něj obrovitý černý pes a popoběhl k příchozímu. „Buď pozdraven,“ řekl a podal mu packu.
Zelený chlapík mu s ní potřásl a pak se obřadně pozdravil s dvojicí dam ve starobylých oblecích, jaké se nosívaly v dávném středověku. Jedna z nich byla celá v bílém splývavém hábitu se sukněmi sahajícími až k zemi a na hlavě měla vysoký, špičatý čepec. Oproti gotickému střihu jejích šatů měla druhá oděv z přece jen modernější doby, z časů renesance. Z jedné poloviny byly bílé a z druhé černé, jako by se inspirovala tradičními klubovými barvami místního fotbalového Dynama. „Jak jste se dnes měly?“ zeptal se chlapík dam.
„Fantasticky! Jako teď v poslední době pokaždé,“ řekla ta celá v bílém.
„To jste zase byly celý den naproti v kavárně u Kliky, že?“ vyzvídal.
„No a kde jinde? Od té doby, co jsme tam byly prvně, se toho nemůžeme nabažit! Vždyť je to docela nedávno, co ji otevřeli. Teprve něco přes deset let. Celá staletí tady nic takového nebylo,“ řekla žena v bílém.
„Pokaždé, když tohle od tebe slyším, tak si vzpomínám, jak jsi vyváděla, když ty staré baráky, co tady předtím byly, začali bourat a přestavovat,“ ušklíbl se zelený chlapík.
„Ty tak můžeš něco povídat! Zrovna ty!“ zpražila ho. „Vždyť ty jsi chtěl toho Jiřího Kliku, co mu ta kavárna patří, utopit! A z jeho manželky si udělat vodní žínku, aby ti měl kdo uklízet a vařit, když tě právě v té době opustila vodnice.“
„Pokud mě paměť neklame, tak ty jsi ho pro změnu chtěla nechat zkamenět, a když se ti to nedařilo, protože na tvůj strašidelnej kukuč vůbec nereagoval, tak jsi naváděla tady Černobílou paní, aby to zkusila ona, a kromě toho Hieronyma, aby ho pokousal, nebo docela sežral!“ nedal se.
„To protože jsem nevěděla, co ten Klika chce z těch starých domků u kláštera nechat udělat. Vždyť víš, že jsem tam už přes dvě stě let s Hieronymem bydlela a ono není nic příjemnýho koukat, jak ti najednou bořejí kvartýr. Co já mohla vědět, co místo toho bude. Se mnou se o tom nikdo nebavil. A také v jedněch novinách, co se mi náhodou dostaly do ruky, tehdy psali, že je to hrůza, bořit památné stavby. Pravda, zanedlouho se pak v těch samých novinách strašně omlouvali. Sdělovali, že to není tak, jak to předtím popsal jeden jejich redaktor, který si to vůbec neověřil, dal na drby a nic o tom pořádně nevěděl, a tak že to chtějí uvést na pravou míru. A na tu vznikající kavárnu psali chvalozpěvy.
Ale než to napravili, tak mě ten první článek zmátl. A vždyť si přece dobře pamatuješ, jak předtím tady vždycky něco krásnýho starýho zbourali a pak tam místo toho postavili třeba paneláky nebo samoobsluhu jako krabici od bot. Pravda je, že tady to bylo docela jinak. Teď tam v tom krásném penzionu s kavárnou máme bydlení nádherný. Oni o nás nevědí, nezjevujeme se jim, nestrašíme, jsme tam docela v klidu a je tam dobře nám i jim. Ale co já mohla ze začátku tušit, jak to dopadne, když mě s tím nikdo neseznámil,“ bránila se.
„A přestaň mi pořád připomínat to nepovedený zkamenění! Jednak víš, jak jsem teď ráda, že se to nepovedlo, a navíc už jsem ti nejméně stokrát řekla, že jsem u toho kouzlení nic nezbabrala, ale že to prostě na něj nefungovalo. Nemůžu přece za to, že mi přiřkli, abych jako českobudějovická Bílá paní byla výjimečná a jako jediná ze všech dalších na světě měla moc jenom nad lidmi narozenými v neděli. Ti, když mě jen zahlédnou, ztuhnou jako kámen. Vždyť znáš přece pověst, co se o mně povídá. A nakonec, pokud se toho nepovedeného zkameňování pana kavárníka týká, tak tady kolegyně se při tom svým zaklínání taky moc nevycajchnovala,“ dodala.
„Vycajchnovala, nevycajchnovala,“ odsekla popudlivě zmíněná. „Já už se také nechci dokolečka opakovat, že jsem se tenkrát o začarování toho Kliky ani moc nesnažila. Mockrát jsem už říkala, že jsem ráda, že se pokus o mé vysvobození ze zakletí podařil alespoň z půlky, a tak že už nejsem Černá paní, ale Černobílá a všichni ode mne víte, že už nechci dělat žádné zlé skutky, aby mi té černé barvy zase nepřibylo...
KNIHOVNIČKA LN Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Příběhy jihočeských hostinců I. díl Vydalo: nakladatelství Růže 107 stran, 147 Kč V pondělí: Absurdity z vyšetřovacích spisů
