Proč jsou osobní spisy komunistických soudců a prokurátorů nepřístupné
Po téměř dvaceti letech vychází najevo jedna neznámá kapitola listopadového převratu. Ministerstvo spravedlnosti vedené Dagmar Burešovou vydalo někdy na přelomu roku 1989 a 1990 výnos, podle něhož měly soudy a prokuratury předat osobní spisy zaměstnanců osobám, na které byly vedeny. Dnes již ministerstvo není schopno dohledat text tohoto výnosu, který byl v době svého vydání evidentně protiprávní.
Jistě: v revolučních časech se na právní formality nehledí. Mnozí si novou svobodu spojovali s osvobozením od tyranie kádrováků. Osobní a kádrové spisy byly předávány zaměstnancům zřejmě masově. Je však trochu rozdíl mezi tím, když se spisy rozdávají někde v ČKD, a když se předají prokurátorům a soudcům.
Neznáme okolnosti, za jakých ministerstvo spravedlnosti výnos vydalo. Lze pouze spekulovat, zda za věcí stály nějaké staré administrativní struktury, které se za zády nové moci snažily zničit svědectví o své minulosti, nebo zda šlo o promyšlenou dohodu mezi nastupujícím a starým justičním establishmentem. Ať tak či onak, důsledky byly neblahé. Nejdříve ministerstvu chyběly informace k prověřování soudců a prokurátorů a dnes historikům chybí materiály k výzkumu komunistické justice.
Dvojí metr I ty osobní spisy prokurátorů a soudců, které nebyly po listopadu „vráceny“, je dnes velmi obtížné studovat.
Zatímco osobní spisy příslušníků bývalé Státní bezpečnosti si lze během několika dní objednat do studovny a jsou předkládány se všemi osobními údaji včetně těch, které se týkají třeba rodinných příslušníků, existující osobní spisy komunistických soudců a prokurátorů leží na soudech a státních zastupitelstvích.
Žádosti o studium bývají zamítány pod záminkou ochrany osobních údajů. Proč ale ten dvojí metr?
Hráli snad prokurátoři, kteří žádali drakonické tresty, a soudci, kteří k těmto trestům bez mrknutí oka odsuzovali, v soukolí komunistického teroru menší roli než vyšetřovatelé, kteří z obviněných získávali „doznání“?
Hovoří-li dnes soudce Nejvyššího soudu Petr Hrachovec v souvislosti s kauzou Ludmily Brožové-Polednové o „totálním etickém selhání“, je zřejmé, že tento výrok můžeme vztahovat na stovky tehdejších prokurátorů a soudců. Proč nemůžeme studovat jejich spisy, pokud se dochovaly? Protože dnešní soudci a státní zástupci považují za správné své selhavší kolegy krýt? Nebo snad proto, že má řada z nich strach z toho, že by někdo začal zjišťovat, co sami dělali v justici v 70. a 80. letech? Nebo máme věřit jejich výmluvě, že se bojí Igora Němce a jeho Úřadu na ochranu osobních údajů?
„Hranici mezi zákonem na poskytování informací a zákonem na ochranu osobních údajů, by měl stanovit především soud,“ říká krajská státní zástupkyně Marie Poláková na obhajobu svého rozhodnutí nevydat osobní spis Ludmily Brožové-Polednové. Všichni ovšem víme, jak rychle u nás pracující soudy. Pravomocný výrok v této kauze lze očekávat za několik let. Je zřejmé, že za takových podmínek je historický výzkum komunistické justice prakticky znemožněn. Historici nemají ani čas, ani prostředky, aby se o každý papír soudili. Tomu odpovídá i historická produkce. Zatímco k problémům StB existují desítky knih a stovky článků, o komunistické justici máme jen několik sborníků, které se navíc zabývají výhradně počátečním obdobím režimu.
Problém pro politiky Česká justice má velmi špatnou pověst. Většina lidí ji považuje za pomalou a zkorumpovanou, některé její části očividně pracují na politickou objednávku. Situace došla tak daleko, že nedávno soud rozhodl, že skupinu několika vysokých justičních pracovníků, která ze zákulisí manipulovala kauzu Čunek, lze nazývat „justiční mafií“. Není pochyb, že za tento stav je zodpovědná politická reprezentace země. Vzpomeňme v této souvislosti jen na obstrukce prezidenta Klause při jmenování mladých, tedy minulostí nezatížených soudců. Hlavě státu jsou zřejmě milejší soudci, kteří posílali do vězení disidenty.
Ministerstvo spravedlnosti dnes paradoxně vede třicátník. Jemu je také nutno adresovat výzvu, aby s přístupností zbylých osobních spisů komunistických soudců a prokurátorů něco udělal. Proč nesnížit skartační lhůty, nesoustředit spisy na jednom místě a nezpřístupnit je badatelům? A nemohlo by ministerstvo také jako jiné resorty vypisovat granty na výzkum své totalitní minulosti? Nebo je vám, pane ministře, úplně jedno, že nevíme nic třeba o soudcích a prokurátorech, kteří vedli politické procesy právě ve městě, z něhož pocházíte?
***
Historický výzkum komunistické justice je prakticky znemožněn. Historici nemají ani čas, ani prostředky, aby se o každý papír soudili.
O autorovi| Petr Zídek, redaktor LN e-mail: petr.zidek@lidovky.cz
