Jeden čtenář nám nedávno napsal svou zkušenost s „mistrem“ svého řemesla, tamním zedníkem. Objednal si u něj omítnutí domu, zaplatil jednu zálohu, za pár dnů další a pak udělal druhou klíčovou chybu - zeptal se „mistra“, zda by mu neudělal také sádrokartonový strop, a pokud ano, tak za kolik. Cena mu trochu vyrazila dech, takže se myšlenky na sádrokartonový strop okamžitě vzdal.
Zedník ale ne, takže majitel domu dostal druhý den esemesku, že pokud zakázku na sádrokartonový strop „mistr“ nedostane, nedodělá ani omítku... a nepřišel. Telefon nezvedal, na textové zprávy neodpovídal, staveniště vypadalo přesně tak, jak se říká situaci, když zedníkovi vypadne lžíce z ruky a jde.
Majiteli domu zbyly oči pro pláč, protože - a to byla jeho první zásadní chyba - neměl s „mistrem“ žádnou písemnou smlouvu.
Jistě není nutné sepisovat písemnou smlouvu s každým řemeslníkem, který k nám přijde do bytu, nicméně, jak už říkávali naši předkové, co je psáno, to je dáno. Zvlášť když jde o nemalé peníze, jak tomu bývá u všech stavebních prací.
Ve smlouvě je možné zakotvit vše, co považujeme za vhodné my a co pokládá za nutné „pan mistr“. A i když je každá smlouva věcí dohody, neopije nás aspoň „mistr“ rohlíkem, když nám po ukončení prací (to je ta lepší varianta) bude vykládat, že jsme se původně domluvili na ceně dvojnásobné, než jsme ochotni se skřípěním zubů zaplatit. Ale abychom nebyli úplně přízemní, jiná spotřebitelka přišla nedávno s „veselejší“ historkou. Na vybourání a opětovné vyzdění stěny u balkonu si najala firmu, dokonce uzavřela i písemnou smlouvu. Jenže firma jí v závěrečném vyúčtování napočítala i práci horolezce, který vise na laně nahazoval panelákovou zeď, protože jinak prý byla nedostupná; balkon pánové nevzali v úvahu. Práce běžného zedníka, zakotvená ve smlouvě, byla jedna položka, a vznášející se horolezec (kterého ovšem paní nikdy neviděla) druhá - vyšší, samozřejmě. Paní měla při vší smůle ještě štěstí. Právě proto, že o létajícím zedníkovi se v podepsané smlouvě nemluvilo, mohla klidně přistoupit i na variantu nejhorší a soudit se.
A do třetice. Kdybychom za každý podnět, který se týká pochybení při instalaci plastových oken v bytech či domech, vybírali od spotřebitelů po pětikoruně, určitě by se finanční situace našeho sdružení neskutečně zlepšila. Kolik firem najímajících učitele z východu nebo místní nekvalifikované pracovníky (nebo ty, kteří zbyli) se úspěšně živí právě výměnou starých oken za moderní plastová! Ne vždy je to pro majitele starých oken výhra, protože nová bývají tu menší, tu větší (někdy i o deset centimetrů z každé strany), zednické práce vykonává s najatou firmou i blízké příbuzenstvo majitelů oken, které se na to už nedokáže dívat, a někdy dojde i k naprosté devastaci místností, k nimž okna patří. Inu - v tomto případě skutečně neplatí, že plast rovná se slast.
Ale je fakt, že jsou „mistři“, kteří mají svou „hrdost“. Jeden takový šikula opravoval balkónovou podestu. Práce mu, jak se říká, rostla pod rukama, a navíc to, co vyrostlo, nestálo opravdu za zlámanou grešli. Majitelka bytu se naštvala a řekla mu od plic, co si o jeho řemeslných dovednostech myslí. Mistr odešel a už se nikdy neobjevil. Ne že by majitelka balkonu měla špatné svědomí, nicméně nad obavami, že pan mistr šel někde do sebe a už se nevrátí, převážil spíše strach, že jí jednou za tu „skvělou“ práci přijde faktura...
O autorovi| Ivana Picková Autorka je mluvčí SOS - Sdružení obrany spotřebitelů ČR
