Stadthalle v německém Offenbachu nedaleko Frankfurtu nad Mohanem praskala v úterý 2. prosince ve švech. Prostor pro zhruba tři tisícovky lidí vydechoval intenzivní zápach potu, rozlitého piva a, navzdory všudypřítomným zákazům kouření, také tabáku. Okolí se hemžilo fanoušky všech věkových kategorií, zuniformovaných do triček hlavních hvězd večera; jen výjimečně se objevil někdo s motivy Iron Maiden, Black Sabbath nebo AC/DC. První zastávka všech návštěvníků byla u stolku s cédéčky a dalšími artefakty, druhá u jednoho z mnoha barů s pivem. Typicky pak vedla cesta zase přes cédéčka, pivo, cédéčka a pořád dokola, takže „foyer“ sportovní haly bylo plné chaosu, který dobarvovaly ozvěny smíchu, křiku a řízné němčiny.
Nedočkavou část publika mezitím bavily dvě předkapely. Kanadské rockové trio Danko Jones vsadilo ve své krátké a rychlé produkci všechno na jednu kartu, a nebylo to eso. Tři akordy (jen zřídka čtyři), primitivní fórky, uječený „macho“ frontman – přesto se jim nedala upřít energie a snaha pobavit.
To Saxon, vedle Motörhead další vlajková loď nové vlny britského heavy metalu, bavili už jen svým nástupem, při kterém si zpěvák Biff Byford (57) roztrhl v rozkroku své fešně úzké kožené kalhoty. Píseň s názvem Let Me Feel Your Power pak přejmenoval na Let Me Show You My Power a dvě minuty nedokázal smíchem nad svým vlastním vtipem ani promluvit, natož zpívat. Saxon jsou Motörhead už letitými sparingpartnery, a i když balancují na hranicích první a druhé hudební ligy, jejich vystoupení bylo perfektní nejméně coby příprava.
„Zvládáte to?“ „Guten Abend, jak se máte? My jsme Motörhead. Hrajeme rokenrol.“ Obvyklý pozdrav zpěváka a baskytaristy Lemmyho Kilmistera slyšela už pořádně napresovaná hala a otvírák v podobě klasické hymny Iron Fist z počátku 80. let rozpoutal peklo, kdy díky rozdováděným fanouškům až do samého konce nebylo jasné, kde je první a desátá řada.
Přestože je aktuální turné ve znamení nového alba Motörizer, trojice pokračovala přehlídkou letitých hitů. Metropolis, Stay Clean, In the Name of Tragedy, One Night Stand, ke konci nevynechali nesmrtelné skladby Killed by Death nebo Bomber. Z nové desky pak zazněly třeba Thousand Names of God, uvozená parádním sólem kytaristy a doprovodného zpěváka Phila Campbella, nebo Rock Out, zdařilá nová vypalovačka. S ledovým klidem a úsměvem na rtech sledovali hudebníci bouři, která nepřestávala zuřit pod pódiem. Frontman Lemmy (62) v černém, s kloboukem a ve vysokých zdobených kovbojských botách už sice váží každý svůj pohyb, ale hlas mu slouží pořád výborně – tedy pakliže se tak dá definovat jeho legendární chraplák. Cigarety ani pár ostrých hlášek si samozřejmě neodpustil.
„Zvládáte to, nebo jsme na vás moc drsný?“ staral se se smíchem. Hodinovou show uzavřeli perfektní tečkou v přídavku: akustická náladová Whorehouse Blues z nedávné nahrávky Inferno (2004), kterou odehráli pouze v doprovodu dvou španělek a foukací harmoniky, byla – kromě zábavného vyjetí ze zabijáckého tempa a jemně šablonovitých skladeb – vynikajícím intrem pro dvojici pravděpodobně největších hitů, divokých Ace of Spades a Overkill.
Některé „salonní triky“, sólo na bicí zabírané kamerou umístěnou nad soupravou, Lemmyho vypasovaná košile nebo přefouknutá harmonika, můžou možná působit směšně, ale přesto jsou Motörhead už přes tři dekády špičkou „své“ scény. Pokud ne na většině nahrávek, na koncertních pódiích určitě. „Nezapomeňte na nás. My jsme Motörhead. Hrajeme rokenrol.“
***
HODNOCENÍ LN ***** Motörhead, Saxon,
Danko Jones, 3. 12. 2008, Offenbach am Main, Německo
Frontman Lemmy (62) v černém, s kloboukem a ve vysokých zdobených kovbojských botách už sice váží každý svůj pohyb, ale hlas mu slouží pořád výborně
