Konkrétně jde o to, aby vám zbyla nějaká forma identifikace (tedy průkaz) a nějaké peníze, které vám umožní dostat se dejme tomu z odlehlého místa v severozápadní Nigérii někam, odkud máte přece jen větší šanci dostat se ještě někam dál.
Nějaké peníze si proto dávám do peněženky, většinou tolik, aby obnos dostatečně uspokojil zloděje, a mě zas tolik nebolel. Nějaké do kapsy, na běžné placení. A nějaké do tajného pouzdra, co se nosí pod oblečením kolem pasu a o jehož existenci ví nejenom každý turista, ale pravděpodobně také úplně každý zloděj na světě. Část peněz přijde také do batohu – pro případ, že vás okradou na ulici a zavazadla necháváte v hotelu.
Něco patří do ponožky – a tak dále. Říkám tomu diverzifikované portfolio.
Problém nastává v situaci, kdy se zničehonic – například v chaotickém africkém městě – rozhodnete koupit letenku, a oni neberou karty, což je téměř jisté. Potřebných dvě stě dolarů pak před zraky celého okolí – dvacetidolarovku po dvacetidolarovce – soukáte tu z kapes, tu z peněženky, pak z onoho – do této chvíle tajného – pouzdra, eventuálně z podprsenky. Když si začnete vyzouvat boty, abyste předali posledních deset dolarů srolovaných dosud v ponožce, budete už pro všechny okolostojící definicí „bílého blázna“. A to ještě nevědí, že až přijdete zpátky do hotelu, tak všechny ty finanční zdroje roztroušené po různých částech těla z centrálního zdroje (bankomatu) zase pečlivě doplníte.
Logistiku schovávání peněz musíte zároveň upravovat podle prostředí. Řekněme například, že spíte v levném hotelu v Nairobi, kde si necháte batoh, a jdete na schůzku vzdálenou asi tak dva kilometry. Co je v takovém případě pravděpodobnější: že vám zaměstnanci hotelu vykradou batoh, anebo že vás okradou na ulici? V Nairobi zřejmě ta ulice, zvlášť když chodíte s foťákem nebo taškou, která vypadá, že by nějaký dobrý foťák mohla skrývat.
Proto nechávám většinu peněz v hotelu a fotoaparát nosím zabalený do starého hadru v ještě starší igelitové tašce. Vůbec je celkově lepší vypadat jako chudák, který nic nemá. Jenže když nemáte ani ponožky nebo podprsenku kam zas ukryjete ty peníze?
Možná to celé vypadá jako příliš paranoidní přístup k cestování – a asi také je. Když ale roky posloucháte všechny ty více či méně zveličené příběhy cestovatelů o tom, jak zůstali viset bez jediného centu a pasu někde v Bolívii a museli měsíce pomáhat na plantáži, aby si vydělali alespoň na cestu k ambasádě, dospějete k názoru, že logistika rozmisťování hotovosti po různých částech těla není zas až tak bolestná. Bezesporu je ale hodně otravná. A vždycky když se vrátím zpět do „civilizace“, užívám si onen slastný pocit, že si můžu vzít kabelku a do ní nastrkat všechno najednou – doklady, peníze, karty, notebook. Normálně vyjít ven a normálně platit.
Navíc se mi moje diverzifikované portfolio zatím vždy vyplácelo. Nikde mě neokradli. Ani v Africe, ani v Peru, ani na Balkáně, ani v Bronxu, ani v Mexiku. Až tento týden.
V Belgii.
Tašku mi sebrali v Bruselu, symbolu evropské civilizace a pospolitosti, a bylo v ní samo sebou úplně všechno, sbalené naprosto nediverzifikovaně na jednom centrálním místě.
