Chůze je pro člověka nejpřirozenějším pohybem. Pokud je chůze pravidelná, může mít vyšší účinek na zlepšení zdravotního stavu a snižování tělesné hmotnosti než běhání či aerobic.
Hmuzeu v Českých Budějovicích. Většinu dne sice takzvaně prosedí, do práce a z práce však pravidelně chodí pěšky. Čtyři kilometry tam, čtyři nazpátek, dalších několik kilometrů, jejichž přesný počet nedokáže odhadnout, přidá při pochůzkách po městě, nákupech nebo občas při cestě na večerní pivo.
„Přijde mi to přirozené. Nevím, proč bych měl používat kolo nebo auto, když se všude dostanu pohodlně pěšky,“ říká. Občas sice také jezdí na kole i autem, ale z devadesáti procent se „přepravuje“ po svých. Dalo by se říci: obyčejný život obyčejného člověka. Jenže opak je pravda. Petráš, který denně ujde přes deset kilometrů, totiž patří ke kriticky ohroženému druhu lidí zvaných pravidelní chodci.
Obyvatelé takzvaného civilizovaného světa, včetně Česka, urazí na vlastních nohou každý den v průměru jen mezi jedním a dvěma kilometry, což je mnohonásobně menší vzdálenost, než jakou denně běžně absolvovali jejich předci. Lékaři však takový vývoj přirovnávají k časované bombě pro všechny zdravotnické systémy. Chůze je totiž pro člověka natolik přirozený, a tedy i zdravý způsob pohybu, že ji z pohledu zdravotníků nelze úplně nahradit žádným jiným pohybem.
Pokud lidé přestávají chodit, vystavují se tím zvýšenému riziku cukrovky, infarktů, problémů se srdcem a klouby a mnoha dalších nemocí. Někteří renomovaní lékaři dokonce tvrdí, že kdyby se moderní člověk znovu alespoň částečně vrátil k pravidelné chůzi, k níž je geneticky „naprogramován“, znamenalo by to celosvětově úsporu nákladů na zdravotnictví v řádu bilionů dolarů. Jenže podobné výzvy k „rozpohybování“ lidstva narážejí nejen na tradiční lidskou pohodlnost, ale také na všudypřítomnou reklamu, hlásající vizi moderního, rychle se pohybujícího člověka, který chce-li být výkonný a úspěšný, nemá a nemůže mít na nějaké pomalé chození prostě čas.
Chůzí proti cukrovce Kolik kilometrů denně v průměru ujde obyvatel Česka, zatím žádná specializovaná studie nespočítala. Odborníci ale předpokládají, že tato vzdálenost se už dnes nijak neliší od té, kterou ujdou lidé v západních zemích, kde takzvaných chodeckých studií existují desítky. „Určitě jsme na tom stejně nebo velmi podobně jako lidé na Západě,“ říká Jaroslav Martínek z Centra dopravních výzkumů. Například ve Velké Británii ujdou podle časopisu Nature Medicine dospělí lidé průměrně jen kolem jednoho kilometru denně. Mezi lety 1975 až 1993 se přitom průměrná délka chůze v zemi snížila o 20 procent, a u dětí dokonce o 27 procent. Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že lidé v takzvaných civilizovaných zemích včetně Česka překonají denně na vlastních nohou vzdálenost mezi jedním a dvěma kilometry. Důkazem, že se Česko z této statistiky nijak nevymyká, jsou i poslední osvětové kampaně. Česká diabetická asociace spustila od 1. července kampaň „Cukrovka, nečekejte, až dojde na vás“, obsahující i výzvu k chůzi jako prevenci diabetu.
„Když se lidé pohybují, a chůze je v tomto směru ideální, mohou výrazně snížit riziko onemocnění cukrovkou, případně nemoc oddálit či zcela zastavit,“ říká tajemník asociace Jan Engl. V Česku dnes žije 755 tisíc cukrovkářů a počet nemocných stále roste. Přestože propuknutí nemoci ovlivňují genetické předpoklady, za hlavní příčinu odborníci považují špatnou stravu, obezitu a právě nedostatek pohybu. „Nemusí jít o žádný náročný sport. Stačí krátká, třeba půlhodinová procházka denně. Jenže lidé prostě nechodí,“ říká Engl.
Už Hippokrates a jeho žáci přitom považovali chůzi za nejlepší lék. A samotnému Hippokratovi se přisuzuje autorství pořekadla: „Mám dva vynikající lékaře, levou a pravou nohu.“ Chůze je totiž zdravá nejen jako prevence cukrovky. Tím, že člověk pravidelně chodí, prokrvuje a posiluje svaly, čímž brání svalovým a kloubním potížím. Pravidelná chůze také zvyšuje obranyschopnost organismu, působí jako lék proti onemocnění srdce a cév i proti řídnutí kostí.
„Odhad, že omezování chůze patří k hlavním příčinám, proč od 60. let nápadně přibylo zlomenin krčku stehenní kosti, se zdá zcela reálný,“ píše se v Nature Medicine. Průzkumy podle časopisu jednoznačně prokazují, že pravidelní chodci jsou méně nemocní a dožívají se i vyššího věku než lidé, kteří na chůzi rezignovali. „Riziko infarktu myokardu je u mužů, kteří ujdou denně méně než jednu míli (1,6 km, pozn. red.), dvojnásobné oproti mužům, kteří chodí dvě míle a více,“ dodává časopis.
Skok do neznáma Hlavní problém podle odborníků spočívá v tom, že současná nechuť lidstva v civilizovaných zemích k chůzi je náhlou, skokovou změnou. Její počátek lze datovat až v období po druhé světové válce. Do té doby byli lidé zvyklí chodit až desítky kilometrů denně, a to po několik milionů let. A organismus zvyklý na tento druh pohybu není schopen na tak náhlou změnu lidského chování rychle reagovat.
„Tělo funguje jako dokonalý chemický stroj. Pokud mu najednou bereme přirozený pohyb, který byl a stále je nezbytnou součástí jeho fungování, sami si říkáme o zdravotní potíže,“ říká uznávaný tělovýchovný lékař Pavel Stejskal, hlavní odborný konzultant pro chůzi ve výboru České společnosti tělovýchovného lékařství. Krátce řečeno, organismus se nedokáže vyrovnat s tím, že se po mnoha tisících let neustálého pohybu na vlastních nohou lidé najednou hýbat přestanou. Z pohledu historie prakticky okamžitě.
Ještě v devatenáctém století došli Napoleonovi vojáci z Francie do Moskvy a zpět pěšky, aniž by to bylo tehdy považováno za nějaký vynikající sportovní výkon. Ani vynález kočáru či později jízdního kola a auta prakticky až do poloviny dvacátého století neznamenal žádnou krizi chůze.
„Před válkou a ještě během války od nás chlapi běžně chodili pěšky do práce do papíren ve Větřní. Patnáct kilometrů tam a patnáct kilometrů nazpátek,“ říká bývalý starosta Zlaté Koruny na Českokrumlovsku Antonín Decarli.
Místní pošťák Josef Sekyra, který před pěti lety zemřel na prahu devadesátky, zase proslul tím, že po celých čtyřicet let služby poštovního doručovatele ani jednou nemarodil. Každé všední ráno vzal poštu a vydal se pěšky na mnohakilometrovou túru do kopců kolem údolí Vltavy a přilehlých osad. „Vím, že většinou chodil pěšky, teprve později ve stáří vodil do kopce kolo a dolů se na něm vezl,“ říká Decarli.
Pokračování na straně 18
Dokončení ze strany 17
Potvrzuje, že Josef Sekyra přitom nechyběl v práci kvůli nemoci ani jediný den, a jeho příběh se proto dostal před lety i do celostátních novin. Vnuk bývalého zlatokorunského pošťáka, novinář Jakub, ale dědovu zálibu v chůzi nepodědil. „Přiznám se, že pěšky moc nechodím, takřka vůbec,“ říká.
Právě v tom odborníci spatřují největší problém. „Lidský organismus je geneticky naprogramován tak, aby člověk bez problémů pěšky zvládl za den třicet až čtyřicet kilometrů. Jenže my v průměru neujdeme ani dva kilometry,“ říká Christoph Hörhan z Fondu zdravého Rakouska, obdoby českého Státního zdravotního ústavu.
Rakousko nedávno po vzoru Německa zahájilo kampaň s názvem „Každý den 3000 kroků navíc“ s cílem, aby se Rakušané přiblížili doporučení Světové zdravotnické organizace. WHO doporučuje, aby lidé každý den udělali minimálně 10 tisíc kroků, což představuje zhruba hodinu a půl normální chůze.
Proč vlastně lidé nechodí Odpověď na otázku, proč vlastně lidé – zejména v posledních padesáti letech – přestávají chodit, je i podle odborníků složitá. Nejde totiž zdaleka jen o to, že se celosvětově rozmohl automobilismus a další druhy takzvané mobilní dopravy a že chodci jsou z měst vytlačováni. Úbytek chůze nelze zcela uspokojivě vysvětlit ani tím, že se člověk v hektické době snaží dohnat čas, a používá tedy rychlejší dopravní prostředky než vlastní nohy. V dopravní špičce je totiž chodec ve městě často rychlejší než automobil a jen o málo pomalejší než jízdní kolo.
Ani lidská pohodlnost není tou jedinou příčinou. Ačkoliv roste armáda lidí, kteří jen sedí v autě nebo u televize a nehýbou se prakticky vůbec, zároveň praskají ve švech posilovny, kde lidé úpí na „mučidlech“ poté, co za celý den neušli ani krok. „Mnoho lidí má pocit, že když má udělat něco smysluplného pro své zdraví a své vlastní tělo, musí se u toho potit a na závěr být maximálně vyčerpaný,“ říká Stejskal.
Chůze se do tohoto zavedeného schématu jaksi nehodí. Kdo jde pěšky z práce a do práce, vůbec nemusí pociťovat únavu a nemá na rozdíl od navrátilce z posilovny ani velkou potřebu energetického příjmu. „Přitom už pravidelná půlhodinová procházka může mít pro lidský organismus doslova zázračné účinky. Pokud by každý člověk v Česku pravidelně chodil, počet nemocných cukrovkou by se výrazně snížil,“ tvrdí Stejskal.
Lidé ale právě proto, že je chůze nebolí a nejsou po ní nijak zvlášť unavení, považují tento pohyb prakticky za zbytečný. V běžném pracovním dni se mohou pohybovat autem, veřejnou dopravou či na kole, a když si chtějí zasportovat nebo sportem zhubnout, jdou večer do posilovny nebo do tělocvičny. Proč by měli jen chodit?
„Důležitý a přínosný pro zdraví je každý pohyb. Pokud někdo jezdí na kole, sportuje, zaplaťpánbůh za to. Pravidelná chůze je však z hlediska pozitivních účinků pro lidský organismus prakticky nenahraditelná,“ říká Stejskal. Kouzlo pohybu na vlastních nohách spočívá podle něj právě v tom, že málo námahy přináší hodně užitku. „Tedy pokud člověk chodí opravdu pravidelně,“ dodává.
Pravidelní chodci podle něj nejen trénují své tělo, ale vytvářejí si i jakýsi obranný návyk proti pohodlnosti až do pozdního stáří. Lidé, kteří aktivně sportují v tělocvičnách či na hřištích, a přitom nechodí, své pohybové návyky často rychle ztrácejí. „Jednou z vůbec nejohroženějších skupin obyvatel z hlediska onemocnění cukrovkou jsou podle našich zkušeností bývalí sportovci, kteří, když už nemohou podávat takové výkony jako v mládí, najednou třeba ve čtyřiceti letech sportovat přestanou,“ říká Jan Engl z Diabetologické asociace. Tělo je však podle něj na silnou fyzickou zátěž zvyklé, a když ji nedostává, začne nabírat tuk a celkově chřadnout mnohem rychleji než v případě nesportovců. Jen málokterý bývalý aktivní sportovec, který přestane sportovat, přitom vymění hokej či fotbal za pravidelnou chůzi.
Antireklama na chůzi Domněnce, že pravidelná chůze je dnes jaksi nemoderní, zbytečná a vlastně člověku nic pozitivního nepřináší, přitom nahrává i všudypřítomná reklama. Když se v televizních pořadech o hubnutí lidé snaží shodit přebytečná kila, „odborníci“ a dietologové je za přítomnosti televizních kamer zpravidla nabádají k úpravě jídelníčku nebo vodí do posiloven, kde je cvičitelé učí speciální hubnoucí cviky. Tatík kráčející do práce s aktovkou pod paží třeba dva kilometry se do schématu pořadu nehodí.
Podle mnoha vědeckých studií je přitom pravidelná chůze k hubnutí často vhodnější než intenzivní cvičení. Přestože se při běžné chůzi na vzdálenost 1,5 kilometru spálí „jen“ zhruba 100 kalorií (při půlhodinovém aerobiku 228), důležité je, že lidé chodí pravidelně každý den.
Když například vědci z Dukeovy univerzity v Severní Karolíně zkoumali na vzorku 171 mužů a žen s nadváhou vliv cvičení s různou intenzitou, došli k překvapivému závěru: „Lidé, kteří chodili každý den na třicetiminutovou procházku a ušli za týden zhruba 18 kilometrů, si zlepšili zdravotní stav a snížili tělesnou hmotnost mnohem výrazněji než ti účastníci programu, kteří několikrát za týden intenzivně běhali a uběhli v týdnu 27 kilometrů,“ říká vedoucí výzkumného týmu Johanna Johnsonová. Průzkum podle ní jednoznačně ukázal, že je lepší cvičit, tedy chodit, s menší intenzitou každý den než intenzivně sportovat několikrát týdně. Tedy za předpokladu, že sportovec zároveň nechodí.
Jenže vědci i lékaři, kteří na zázračné účinky chůze upozorňují, čelí mnohem silnějšímu lobbingu. Ze snahy vytěsnit „obyčejnou“, tedy nikoliv sportovní chůzi ze života ve městech se totiž stalo přímo průmyslové odvětví. Objevují se reklamy na malé automobily vhodné do města, dokonce i ekologové mnohem více propagují veřejnou a cyklistickou dopravu než pohyb na vlastních nohou. Poslední žhavou novinkou na „antichodeckém“ trhu jsou pak dvoukolá elektrická vozítka. Na serveru simplymoving.cz je jejich výrobce propaguje způsobem, který vedle silného varování lékařů před všemi možnými následky nedostatku chůze působí krajně paradoxně. „Pracovníci jsou rychlejší, sníží se jejich únava z opakujících se úkonů a zároveň náklady na pracovní úrazy,“ píše se v reklamě.
Pavel Stejskal v této souvislosti upozorňuje na projev nového amerického prezidenta Baracka Obamy, který varoval před zhroucením zdravotního systému v zemi už v roce 2030. A to proto, že systém už nedokáže financovat stále rostoucí náklady na léčbu lidí, kteří z velké části vděčí za své zdravotní problémy tomu, že se nehýbou. „Kdyby se dnes podařilo na celém světě rozpohybovat alespoň 40 procent lidí, kteří vykazují nedostatečnou tělesnou aktivitu, znamenalo by to úsporu ve zdravotnictví ve výši 1,5 bilionu dolarů,“ říká Stejskal. Zatímco se čeští politici dohadují o smyslu poplatků za návštěvu lékaře, mnohem smysluplnější by podle něj byla debata o tom, jak ušetřit peníze v nemocnicích tím, že lidé znovu začnou chodit.
Dostat chůzi do módy Marná snaha odborníků donutit lidi k chůzi přitom někdy připomíná přesvědčování malého dítěte. Poradny pro diabetiky doporučují, aby lidé, pokud mohou, alespoň jednou za čas místo jízdy výtahem vyšli schody pěšky, aby auto nechali při cestě do práce alespoň kilometr od cíle a zbytek došli pěšky nebo aby z metra vystoupili o dvě stanice dříve. Jenže v době, kterou silně ovlivňují módní vlny a reklama, se zdá, že nejlepším řešením by bylo dostat znovu chůzi takzvaně do módy.
„Já si jako starší člověk například pamatuji, že když jsem byl kluk, byla v módě kola, pak se najednou začalo více chodit pěšky a dnes opět vyhrává na celé čáře kolo. Díky bohu za jakýkoliv pohyb, ale možná se to znovu někdy obrátí trochu ve prospěch chůze,“ říká předseda Klubu českých turistů Jan Stráský.
I dnešní čtyřicátníci přitom vzpomínají, že jako sedmnáctiletí chodili na zábavy od vesnice k vesnici, ačkoliv jim doma stálo kolo nebo mohli jet s někým autem. „Tenkrát mi to chození prostě přišlo přirozené, chodili všichni. Ve čtyři ráno jsme šli ze zábavy pěšky a nikoho nohy nebolely,“ říká Jiří Pletzer z Českých Budějovic.
Odborníci ale nechtějí čekat, až se chůze znovu dostane do módy. Snaží se proto spíše přizpůsobit současné módní vlně sportovního pohybu a vůbec mechanických prostředků, které pohyb doprovázejí. Chtějí přesvědčit lidi, že i když jen přesouvají nohy, vlastně sportují.
„Zázraky dělá i obyčejný krokoměr. Lidem se mnohem lépe chodí, když si stanoví třeba určitý denní limit kroků a měří si, za jak dlouho svého cíle dosáhnou,“ říká Pavel Stejskal.
A zkušenosti pravidelných chodců to potvrzují. „Koupil jsem si krokoměr a stanovil limit milionu kroků, schválně, za jak dlouho to ujdu,“ říká Václav Brom z jaderné elektrárny Temelín. Byl překvapen, že prakticky jen se psem ušel cílovou vzdálenost, v jeho případě představující 800 kilometrů, za necelé tři měsíce. „Kdo se chce hýbat, ať si pořídí psa. Kdo na to chce jít vědecky, ať si koupí krokoměr. Opravdu motivuje,“ říká Brom.
Pavel Stejskal zase upozorňuje, co s lidmi dělají i jiná měřidla. „U Olomouce je kopec Horusák, u kterého jeden lékař nabízel měření tepu a dalších funkcí po výstupu. A lidé, kteří by jinak nahoru vůbec nešli, se najednou hrnuli do výšlapu.“
I současná móda nordic walkingu, tedy chůze se sportovními holemi, je v určitém směru vějička na lidi, kteří by jinak vůbec nechodili. Mnozí lékaři nedají na nordic walking dopustit, protože ještě lépe než obyčejná chůze prokrvuje a procvičuje i horní polovinu těla. Lidé ale hlavně mají znovu pocit, že „jen“ nechodí.
„Většina Rakušanů by dnes na obyčejnou procházku nešla. S holemi se ale cítí tak trochu jako v posilovně,“ říká Josef List, průvodce turistů v hornorakouském Urlichsbergu. Ať jsou však pohnutky vyznavačů nordic walkingu jakékoliv, hlavně, že se lidé hýbou. V Rakousku i Německu dokonce speciální nordic walkingové pobyty zčásti proplácejí zdravotní pojišťovny.
Přes nejrůznější módní doplňky a technické vymoženosti se však stále najdou v Česku chodci, kteří pravidelně chodí „jen tak“ a nemohou si obyčejnou chůzi vynachválit. Příkladem může být nejslavnější českých chodec, letos v dubnu osmdesátiletý Juraj Puci. Několikrát obešel republiku, nachodil tisíce kilometrů a zdraví mu slouží jako málokterému vrstevníkovi.
„Lidé se mě třeba často ptají, zda nemám křečové žíly. Jak bych mohl? Nahoře jsem hubený a dole silný,“ říká Puci. Nyní bydlí v Praze a v osmdesáti letech ujde každý den pětikilometrovou rychlostí zhruba dvacet kilometrů, což je za měsíc šest set. A nikdy ho ještě údajně nenapadlo vyměnit chůzi za jiný druh pohybu. „Kolo je určitě taky fajn. Když ale jdu pěšky, nejenže se hýbu, ale také poznávám okolí, všímám si detailů, což na kole dost dobře nejde. Marná sláva, chůze je prostě chůze.“
***
Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že lidé v takzvaných civilizovaných zemích včetně Česka překonají denně na vlastních nohou pouze vzdálenost mezi jedním a dvěma kilometry Už pravidelná půlhodinová procházka může mít pro lidský organismus zázračné účinky. Pokud by každý člověk v Česku pravidelně chodil, počet nemocných cukrovkou by se snížil. Pavel Stejskal tělovýchovný lékař
Ti, kteří chodili každý den na třicetiminutovou procházku a ušli za týden 18 kilometrů, si snížili tělesnou hmotnost více než ti, kteří několikrát za týden intenzivně běhali a uběhli v týdnu 27 kilometrů Johanna Johnsonová Dukeova univerzita
Koupil jsem si krokoměr a stanovil limit milionu kroků, schválně, za jak dlouho to ujdu. Prakticky jen se psem jsem ušel cílovou vzdálenost – 800 kilometrů – za necelé tři měsíce. Václav Brom
Turismus má v Česku dlouhou tradici, přesto lidé méně a méně chodí, což má negativní vliv na jejich zdravotní stav. Asi nejznámějším zachycením dálkového pochodu je film Kam pánové, kam jdete Karla Kachyni. Architekt, kterého hraje Karel Heřmánek (na fotografii), se vydána dálkový pochod, běh m kterého řeší osobní krizi. V českém prostředí zůstal iposametové revoluci nejslavnější pochod Praha–Prčice, který mnohokrát propagovali prezident Václav Klaus.
O autorovi| MAREK KERLES, Autor je jihočeský zpravodaj LN
