Vězeň dvou totalitních režimů – nacistického a komunistického. Postavou malý, téměř nepatrný, duchem však velký muž, který podle mnohých svědectví pevným postojem hlavně před šedesáti lety po Gottwaldově puči zachránil katolickou církev v této zemi. Koncem roku uplyne 120 let od narození a v květnu příštího čtyřicet let od úmrtí kněze, pražského arcibiskupa a nakonec kardinála Josefa Beran. Komunisté se ze všech sil pokoušeli ho umlčet a pak i vymazat z paměti národa. Naštěstí se čtenářům nedávno dostala do rukou kniha z pera Bohumila Svobody a Jaroslava V. Polce Kardinál Josef Beran – životní příběh velkého vyhnance.
Těžké osudy 20. století „Myšlenka na filmové zpracování života kardinála Berana vznikla zhruba před rokem a půl,“ ohlíží se scenárista dokumentu Oldřich Selucký. „Obě blížící se výročí zde hrála významnou roli, nicméně hlavní motivací je přesvědčení, že kardinál Beran byl osobností, v níž se jako nitky sbíhají všechny těžké osudy 20. století. Je to postava, ve které se určitým způsobem zračí české i světové dějiny, ale přesto osobnost u nás doma stále ještě jakoby málo známá,“ vysvětluje hlavní důvody vzniku dokumentu. „Proto je potřebné vytvořit rozsáhlejší portrét, který bude kardinála a jeho roli prezentovat důstojně a přitom historicky věrně. Dokument, který se opře o archivní materiály i vzpomínky a hodnocení pamětníků a historiků, umožní zároveň díky hraným scénám vstoupit do atmosféry doby.“ Trval na duchovní dimenzi Scénář je podle Oldřicha Seluckého stavěn na myšlence postupného hledání, v čem spočívala Beranova vnitřní velikost. „Zvolil jsem investigativní přístup hledání podstaty tajemství této osobnosti, která prošla krajními životními situacemi – hladem, zimou a vyčerpáním, až na pokraj smrti během věznění nacisty v Terezíně a zejména v koncentračním táboře Dachau či pod obrovským tlakem samoty a odloučení při šestnáct let trvající komunistické internaci.“ Beran ale i v těchto podmínkách vytrval, nenechal se odradit, zlomit či přimět ke kolaboraci, přestože mu údajně začátkem padesátých let hrozil i zinscenovaný proces a hrdelní trest. Od něj prý ale Gottwalda a stranické aparátčíky odradil odpor, který ve světě vyvolaly justiční vraždy Milady Horákové a dalších oponentů režimu.
Režisérem filmu je Milan Růžička. „Čím je kardinál Beran výjimečný?“ přemýšlí. „Určitě svým lidským přístupem, jímž hlavně v situaci, kdy komunistická moc očerňovala církev jako něco životu nepřátelského, dokázal ji naopak přiblížit jako nezbytnou součást života. Takovou, která se projevuje v laskavosti, v pochopení druhého a v upřímnosti, tedy vlastnostech, které právě po nástupu nového režimu utrpěly rány a šrámy,“ domnívá se režisér. „Nevyhneme se ani sporným okamžikům Beranova života, které jej velmi trápily. Například když byl terčem kritiky zevnitř samotné církve v čase mezi koncem druhé světové války a komunistickým převratem v Československu. Tehdy jako pražský arcibiskup věřil, že zdrcující válečná zkušenost změnila společnost natolik, aby v ní dokázali rovnocenně koexistovat věřící lidé i nastupující levicové síly. Brzo ale pochopil, že komunistická ideologie má církev za úhlavního nepřítele, kterého si chce podrobit, nebo jej zničit.“
Film nebude mít podle režiséra charakter životopisného příběhu, ale půjde o čtyři kapitoly, které samostatně a z různých pohledů hodnotí Beranův odkaz. „To nám dovoluje některé události ponechat výkladu historiků nebo je pouze komentovat, zatímco stěžejní okamžiky zprostředkují naopak hrané scény. Mezi ně patří například rozhodnutí mladého Berana studovat kněžství, vypjaté scény z nacistického koncentráku nebo chvíle, kdy komunisté skrytě a bez soudu zbavili tehdejšího arcibiskupa svobody,“ vysvětluje režisér.
Josefa Berana ve filmu ztvární Michal Pavlata. „Když jsem během natáčení seděl v biskupském rouše na pražském arcibiskupství a čekal, až nasvítí další záběr, šla kolem výprava turistů z Polska, kteří mě uctivě zdravili. Vysvětlil jsem jim, že připravujeme film, ukázal jsem kardinálův portrét, přiložil jej ke svému obličeji a řekl: Vždyť se podívejte na ty jeho oči. Tohle přece nikdy nemůžu zahrát!“ Ale v tu chvíli začaly v místnosti odbíjet nástěnné hodiny a já měl pocit, že mi pan kardinál právě udělil svolení,“ líčí svůj zážitek z práce na snímku.
Hodinový dokument přinese i svědectví dnešního kardinála Miloslava Vlka či Beranova posledního sekretáře, biskupa Jaroslava Škarvady, natočeny jsou scény připomínající koncentrační tábor, štáb navštívil také Beranovo rodiště Plzeň. Ztvárněn je i zlomový okamžik, kdy režim v červnu 1949 po provokační akci StB arcibiskupa internoval. V září štáb vyjede do Říma a Vatikánu, kam Josefu Beranovi už po amnestii dovolili jeho věznitelé v roce 1965 odletět ke jmenování kardinálem a kde v nedobrovolném exilu strávil poslední čtyři roky života. Návrat do vlasti mu totiž komunističtí představitelé už nedovolili. Pochován mezi papeži Kardinál Beran přesto z posledních sil dokázal ve Vatikánu i při kardinálských návštěvách svobodných zemí Evropy a zámoří hlasitě vystupovat na obranu církve a za obnovu demokratického zřízení v Československu. Mezi krajany v exilu získával dokonce morální kredit osobnosti srovnávané s T. G. Masarykem. Zemřel v české koleji Nepomucenum v Římě 17. května 1969. Pochován je osobním rozhodnutím tehdejšího papeže Pavla VI. v grottách baziliky svatého Petra, v blízkosti hrobu svatého Petra, kde smějí být pochováni jen papežové. Zůstane to tak?
„Je jediným kardinálem odpočívajícím mezi papeži a to je svým způsobem čest i pro nás,“ říká Beranova praneteř Danuše Brabcová. „Rodina se však přesto nevzdává záměru požádat v budoucnu o přenesení jeho ostatků do rodné země. Naším cílem by bylo najít pro Josefa Berana místo v katedrále svatého Víta,“ dodává kardinálova příbuzná.
