Hodně dlouhou dobu jsme v pátek v redakci strávili debatou o problému, jemuž je věnováno téma dnešní přílohy Orientace – osamělosti vzdělaných a všestranně kultivovaných žen, které v dnešním Česku nemohou najít partnery podle svých představ. Netroufám si pojmenovat příčinu, natožpak nabízet nějaká řešení. Nějakou jeho malinkou součástí může být určitá fetišizace autonomní volby, jež se projevuje nejen ve vztahu k osobnímu životu a není vůbec „genderově specifická“. Idea člověka svobodně volícího je pilířem západního společenského zřízení. Každá volba je prezentována jako šance projevit se jako suverén nad vlastní existencí. A člověk je dělá skoro pořád, až mu to leze na nervy. Pojímání té volby ale jaksi mutuje. Její svobodnost se stává jakousi automatickou zárukou správnosti, z voleb, jež činíme proto, že máme řídit svůj život bez nadbytečných intervencí zvnějšku, se stávají volby z principu moudré a rozumné, čistě proto, že jsou naše. Každý nejlíp ví, co sám potřebuje, dá se shrnout široce sdílená představa. Jenomže o to nejlepší vědění nejde. Respektive nikdo nic neví nejlíp, a pokud nás tenhle svět i tak staví před nějaká rozhodnutí, je lepší, když budou vycházet z nevědění našeho, než aby je diktovala nevědomost cizí. Čekat víc je pošetilost. Nigel Biggar to pregnantně shrnul v textu o eutanazii v britském časopise Standpoint:
„Tvrzení, že volíme racionálně, je lichotivá lež, kterou nám říkají lidé, co nám chtějí něco prodat. Potřebují volnou ruku k tomu, aby mohli těžit z našich strachů a tužeb. Ta méně lichotivá pravda je, že jsme po většinu času poháněni společenskými a psychickými silami, jimž stěží rozumíme, natož abychom je kontrolovali, a které nám brání v tom, abychom vnímali druhé.“
Ta „lichotivá lež“ se ale velice ujala a stala se zdrojem nejednoho hlubokého zklamání. Realita života a nereálná domněnka o inherentní správnosti rozhodnutí, jež děláme sami za sebe, na sebe musejí narazit a často se tak děje. Nároková mentalita a všestranná nejen mediální masáž vytvářejí iluzi světa bez daností, v němž se nijak neomezovaná autonomní individua na každé křižovatce rozhodnou podle svého, jakýsi podivný magnetismus je ale stejně dovede k naplnění a štěstí. Z volby se stal svého druhu fetiš, je nezpochybnitelná nejenom její oprávněnost, ale i její správnost.
Problém jistě není v lidské svobodě, v tom, že by měla být nahrazena autoritou instituce nebo tlakem konvence. Tkví spíš v těch očekáváních, vyhoněných tlakem na nepřiměřenost. Nemůžu v té souvislosti nepřipomenout nesmrtelná slova literárního kritika Jana Lopatky. V reakci na šikanu Státní bezpečností v normalizačních časech řekl, že on přece nepotřebuje komunistickou tajnou policii na to, aby mu po..ala život, chce si svůj život po..at sám. Zní to možná trochu méně vznešeně než slova o cestě ke štěstí z americké ústavy, znamená to ale v podstatě totéž. A při všem skeptickém realismu to zní i hrdě.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
