Vztah herců, režisérů a dalších výkonných umělců ke kritice rozhodně není láskyplný. Něco takového ani nikdo neočekává, už dávno je jasné, že uspokojení dojde jen jmenný seznam umělců, kteří byli dnes výteční. A pokud možno vyvěsit na nábřežní stranu historické budovy ND, aby byl čitelný i z Pražského hradu.
V této sezoně však opět na obou stranách, které se potřebují jako málokdo, přitvrdilo. Snad i proto, že od září bylo aspoň v pražských divadlech možné spatřit pár zjevných průšvihů, které ovšem jejich původci mají za úspěch. Netřeba z toho dělat vědu, stává se to, jen není dobré, když je toho moc. A přesto, když kritika napíše, co si myslí, je to bráno jako snaha po zneuctění, osobní urážka, drzost, ba perfidnost, jež se mají ztrestat. Na kritický názor prostě není nárok, bere se pouze klepání po ramenou.
Poučnou etudu v tomto směru poskytl televizní magazín Divadlo žije. Představil inscenaci Shepardova Pohřbeného dítěte v ostravské Komorní scéně Aréna. Divákům se dostalo ukázek, hovorů s herci, režisérem, dramaturgem. Po představení měl pozvaný kritik Vladimír Hulec říct svůj názor tváří v tvář režiséru Januszi Klimszovi a herci Norbertu Lichému. Zdůrazňuji, že kritik inscenaci udělil čtyři puntíky z pěti a pravil, že stojí za vidění. Měl ale pár výhrad, které sdělil neagresivním tónem a v očekávání dialogu. Zdálo se mu, že inscenátoři mohli být odvážnější, pak zase, že si něco neuvědomili. Už při první ani ne snad výtce bylo vidět, jak režisér zadržuje nevoli, ale ještě se ovládal. Napodruhé už to nevydržel, vyskočil jako čertík z krabičky a popuzeně vzkázal českým kritikům, že na hře dělal on i soubor půl roku, přečetli si ji minimálně jednou a jde o selekci prostředků, a nikoliv nedůslednost. Jistě. I rok je možné něco dělat, a úspěch není zaručen, jak známo. Pan režisér názorně předvedl, co nastává, pokud se výlučně nechválí. Předchozí pochvaly jsou v tu ránu zapomenuty a kritika věci nerozumí, zde například ani netuší, jak dlouho se zkoušelo.
Aspoň že nechtěl, aby byl kritik přítomen zkouškám, to zase ve svém výpadu vůči kritice v časopise Instinkt vyžaduje Veronika Žilková. Touží-li, aby někdo viděl polotovar a to, jak se inscenace často rodí v omylech a křečích, je to od ní dost velká odvaha. Kritik ale odjakživa hodnotí hotový tvar, nemusí zkoumat, co koho napadalo a čeho se pak zřekl. I proto by ho větší část režisérů po právu ze zkoušek vymetla. Rovněž ho nemůže zajímat, v jakém stavu jsou umělci na jevišti, i když vše lze ve vážných případech odložit a nikdo neřekne ani popel. Herectví prostě s sebou nese i rizika, že se musí hrát, když je to skoro nemyslitelné. Osobně mně ale víc zamotalo hlavu, kteří kritici Veroniku po premiéře plácají v klubu po zadku, jak tvrdí, když je ta česká kritika tak přefeminizovaná, že nad tím kdysi v Divadelním ústavu kroutil hlavou i slovutný britský kritik Michael Billington z Guardianu.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
