Herec, režisér a scenárista Milan Šteindler (50) byl kdysi v Divadle Sklep považován za „pěstitele komunálního humoru“ – na rozdíl od Davida Vávry, který byl za intelektuála, a Tomáše Hanáka, ten byl za hezouna. Všem třem bylo letos, dokonce ve stejný měsíc, padesát. Hanák abstinuje, Vávrovi údajně ztvrdla játra, když se v Indii napil podivného čaje. Taky Milan Šteindler se v restauraci místo piva dožadoval čaje s vanilkou, se zázvorem nebo se skořicí. Místo panáků počítá spolykané prášky, kterých má plné kapsy pro každou situaci. Reklamy, televizní seriály, zábavné show, všechno to, čemu se kdysi sklepáci posmívali, se stalo jejich denním chlebem, jako by jim už šlo o život. O život se ostatně jmenuje i nový Šteindlerův film, který budou od února promítat česká kina.
* Udělal jste někdy něco, za co se stydíte?
Mám to říct? Ano, styděl jsem se ještě v době, kdy se masturbace považovala za něco nemístného. Ale od těch dob, kdy je známo, že to znamená dotýkat se milované osoby, se už nestydím.
* No tohle jsem zrovna nemyslela. Jste jedním z našich nejžádanějších režisérů reklamních spotů. Vaše dílo je například reklama na Antirezin. „Až to budu natírat příště, tak vy už tu, maminko, nebudete...“ Viděla ji vaše tchyně?
A víte, že nevím? Ona navíc moje tchyně žije na Slovensku a je velmi temperamentní. Já osobně jsem jí to tedy nikdy neukazoval.
* Jste k těm reklamním produktům, které pomáháte propagovat, loajální? Tedy kupujete je?
A víte, že vesměs jo? Kromě dámských vložek, ty jsem dělal jenom jednou pro jednoho zahraničního klienta a fakt se mi do toho moc nechtělo. Ale můj kolega tvrdí, že každý si jednou musí své vložky natočit.
* Dá se vůbec porovnávat natáčení reklam a celovečerního filmu?
Těžko. Na reklamu je nepoměrně víc peněz, ale hlavní slovo má klient a agentura. A je tam obrovský tlak na režiséra. Tam neexistuje, aby se to pokazilo, protože potom... no potom byste měla zkažený celý život. (směje se) To je pak těžký počínat si svobodně, odvázat se. Na druhou stranu jsou produkty, třeba prací prášky, kde se principy zásadně nemění, používají se u nich výhradně osvědčené postupy, které na konzumentky pořád fungují. Tomu jsem se vždycky vyhýbal.
* Sedmého února bude mít premiéru váš nový film O život. Jaký to je pro režiséra pocit dívat se na své hotové dílo?
Já vždycky teprv když film natočím a sestříhám, vím, jak jsem to měl udělat. Ale je to zapečený, hotový, nedá se v tom už nic měnit. Zrovna teď se nacházím v podobným pocitu. Ještě ale chystám projekci pro přátele, i když už jsme pár testovacích projekcí absolvovali. Ti diváci dostali dotazník, kde měli vyplnit, například zda se jim některá scéna zdá trapná nebo zda jim celý film přijde skvělý, dobrý, trapný, ohavný a tak dál. Dopadlo to vcelku příznivě. Naprosto přesně se ale ukázalo, že scéna, do které producenti vložili velké úsilí a peníze a režisér velkou invenci a kterou jsem považoval téměř za zlatý hřeb, tančil v ní velký sbor tanečníků, přišla mnoha lidem zbytečná. Takže jsme ji dali pryč. Bude to, jak říká náš výkonný producent, nejdražší bonus na DVD.
* A já jsem si myslela, že režisér a maminka musejí mít vždycky pravdu. Vy si do toho necháte mluvit? A opravujete svůj film podle nějaké testovací skupiny?
Do určité míry. Ona ta testovací skupina řekla ještě o jedné scéně, že je divná. Ale my jsme si se střihačem řekli, že nám se líbí, a tak tam zůstane.
* Jak moc se během natáčení změní vaše původní představa o filmu?
Víte, proč jsou režiséři zobrazováni, jak si trhají vlasy, dupou po klobouku a škrtí herce? Protože výroba filmu je nepřetržitá řada kompromisů, v nichž se člověk musí brodit a odlišovat ty, ke kterým by nemělo dojít, od těch banálních, na kterých nezáleží. Musí se ve vteřině rozhodnout, jestli když nefunguje dešťostroj, natočí tu scénu bez deště, a co bude dělat, když mu rekvizitáři místo medvídka pandy přinesou vycpanou lišku.
* Když je to takové trápení, proč to děláte? Chcete stvořit svůj svět? Připadat si trošku jako Bůh?
Teda jako Stvořitele bych si sám sebe neuměl představit, to bych myslím lidstvu nepřál. David Vávra kdysi objevil výraz „puzení“. Máme prostě takové puzení to činit. A když už člověk natočí jeden film, má puzení natočit další. Úplně za každou cenu. Na celé té činnosti je vlastně nejpodivnější, že dokud to lidi neuvidí, není žádná jistota, jestli už ta základní myšlenka byla správná, nebo pitomá.
* Pojďme na chvíli do minulosti. Po studiu na výtvarné škole jste pracoval jako asistent dnes legendárního režiséra Františka Vláčila. Jak na vás tehdy působil?
Já jenom... kam mi dali ten darjeeling se zázvorem? (hledá v sítku čaj, najde ho, sype do konvičky) Můj lékař mi přesně řekl, jaké čaje mám pít v létě a jaké v zimě. Když už to piju, tak ať je to zdravý, ne? Já takhle šetřím energii, v mým věku už je to potřeba.
* Mimochodem – víte, že energie se dá šetřit i tím, že člověk mluví potichu?
Což by byla pro mě potíž, protože pomalu hluchnu. Začínám si připadat jako Bedřich Smetana.
* Skoro se to bojím říct. U něj to byl patrně následek syfilidy.
Teď jste mě vyděsila. Já jsem se zatím domníval, že u mě je to jen věkem! Já si nechal sluch dokonce změřit, když mě na to lékař upozornil. A řekli mi, že hůř slyším výše položené hlasy, tedy ženské hlasy. Takže mi ten lékař zároveň poblahopřál.
* No, radši se vrátíme k Vláčilovi. U jakého filmu jste mu asistoval?
Dělal jsem s ním Koncert na konci léta, o Antonínu Dvořákovi. A byla úžasná zkušenost vidět, jakým způsobem pracuje. On měl například každé ráno připraven storyboard na scénu, kterou jsme ten den točili. A bylo lhostejné, kde a v kolik hodin jsme večer před tím skončili. Ráno vždycky storyboard byl. A byl tak dokonalý, že pan Vinklář, který hrál Dvořáka, si tam byl podobný. To si kreslil Vláčil sám, on byl výtvarně velmi nadaný, což je cítit i z těch filmů. Byl strašně soustředěný. Taky jsem poprvé v životě viděl režiséra, jak nahlas přemýšlí o smyslu každé scény a každého detailu. Říkal třeba: „Uvědomte si, že ta slánka v detailu na stole bude v Karlových Varech na plátně vysoká pět metrů! Takže mi přineste pořádnou.“ Všechno muselo být precizní. Zajímavé taky bylo, že k natáčení přistupoval až filozoficky. A i když jsme si třeba dali panáka a už jsme byli i v značném stupni podroušení, mluvil velmi souvisle. Všichni se bavili o jiných věcech, ale on polohlasem stále uvažoval ve filozofických sentencích nad právě natočenými scénami. Žil ve svém zvláštním světě.
* Co vás na něm ještě překvapilo?
Já jsem měl v té době velmi vyhraněné názory, například jsem opovrhoval televizními seriály, tehdy jsem je považoval taky za ideologicky nepřípustné. Tenkrát se začala vysílat Nemocnice na kraji města a Vláčil se tím zcela vážně, profesionálně zabýval. Ve střižně jsme se o tom bavili, tím pádem mě přinutil, abych se na to díval taky. A zjistil jsem ke svému údivu, jak mě to pohlcuje.
* Není paradoxní, že dnes děláte to, čemu jste se kdysi v Divadle Sklep posmívali? Točíte reklamy, hrajete v televizních seriálech, v estrádních pořadech, David Vávra chodí spořádaně každou neděli do kostela... Nestali se z vás tak trochu měšťáci?
David Vávra ale do kostela chodil vždycky. A pak šel do hospody. Anebo z tý hospody rovnou do kostela, v tomhle on je poctivej celej život. Já jsem teď chtěl moudře říct: (deklamuje) Záleží na tom, jaký život má člověk uvnitř sebe. Ale to mi asi nikdo věřit nebude. Zkrátka je to tak, že věk, okolnosti, ta tíže života člověka dovede k tomu banálnějšímu jednání.
* Že zkrátka už víc myslí na to, co mu to přinese?
Člověku hodně změní život, když má děti. Od chvíle, kdy se mu narodí, už se o ně nikdy nepřestane bát. A začne se snažit, aby se jeho rodina měla co nejlíp. Už mu nejde jenom o něj. Já osobně nejsem moc náročnej. Potřebuju kanape a televizi. A trošku peněz na něco dobrého k večeři. Ale hladové krky volají. A druhá věc je, že člověk taky do určité míry mění názory. Já jsem tady mluvil o seriálech. Já se přistih’, že mě teď seriály baví! Že pospíchám domů, abych se díval na pokračování. Ale když už jsem přijal seriály, tak jsem pořád ještě pohrdal sitcomy, kde je ten předtočený smích. A dneska se opravdu upřímně rád dívám na Přátele nebo M. A. S. H..
* Změnil se i váš vztah k alkoholu?
Změnil. Dávám přednost kvalitě před kvantitou.
* Říkalo se, že Divadlo Sklep je spolek alkoholiků, kteří svou běžnou činnost maskují hraním divadla. Co vlastně dneska spojuje sklepáky, když už to není alkohol? Hanák je vyléčený alkoholik, David Vávra má...
...no Vávra se hlavně napil vody z Nilu. A to neměl dělat, moh’ ještě dneska pít, on jediný z nás neměl náběh k alkoholismu. Ale jel do Egypta a tam mu nějaký stařec nabídl šálek čaje. A i když David viděl, že ta voda se nepřevařila, i když mu vnitřní hlas říkal „onemocníš, onemocníš“, nedokázal tomu moudrému starci odmítnout a napil se. A teď má ztvrdlá játra. My jsme nedávno měli představení, po něm jsem viděl, že pije pivo. Ale pak jsem přišel blíž – a bylo nealkoholické! Z Divadla Sklep plného alkoholiků zkrátka zbylo Divadlo Sklep.
* Hanákovi, Vávrovi i vám letos bylo padesát...
Nás padesátníků je daleko víc! My to po těch desetiletích vždycky slavíme společně a tam letos byly desítky padesátníků. Měli jsme pronajatý autobus, byl plný padesátníků, ještě někteří za tím autobusem jeli svými povozy. Měli jsme kulturní program po celý víkend. Včetně prohlídky zámku s odborným výkladem.
* Ale do válení sudů Nerudovkou dolů byste už asi dneska nešli?
To už asi ne. I když je pravda, že se nám pár padesátníkům ještě zadařilo docela svěže slavit až do rána.
* Přišla na vás už ta pověstná krize středního věku?
Ono ani tak nejde o to, že by se člověk cítil nějak špatně. Ale to číslo zní tak hrozivě... Já myslím, že tu krizi středního věku máme právě teď. Ale té já se nebojím. Já se bojím spíš krize nejvyššího věku. Což je smrt.
* Říká se o vás, že jste hypochondr a že máte plné kapsy prášků...
Tak já mám vždycky nějaké prášky v kapse pro případ, že by bylo potřeba třeba zabránit překyselení žaludku, bolesti hlavy... Nevylučuju, že to přeháním. Já byl vždycky lékař výpravy, když se někam jelo. A když jsme s Davidem Vávrou cestovali do Afriky, měl jsem půl baťohu léků, i chinin a antimalarika. Jenomže pak jsem zjistil, že v tý Africe jsou normálně lékárny, kde koupíte úplně všechno. Já jsem si v Africe v lékárně například koupil fotoaparát, když jsem přišel o ten svůj. Důvěřivě jsem ho položil za sebe někomu na střechu auta a ono odjelo.
* Použil jste někdy ve světě znalosti z lekcí Alles Gute? Mimochodem, vy jste byl Karl, nebo Egon?
S tím jsme měli problém i my právě v jedné vesnici v Zambii. Představovali jsme se místnímu místokráli, který byl zároveň ministrem vnitra a měl organizovat naši výpravu do míst, kde se octnul Emil Holub. Já povídám: „Let me introduce myself, my name is Egon and this is my friend Karl.“ David se na mě otočil a povídá: „Ty debile, ty jsi Karl a já jsem Egon!“ Tak jsem řekl: „I am sorry. I am Karl and this is my friend Egon.“ A ten... kralevic se na nás chvilku v úžasu díval a pak se představil sám. Velmi hbitě ze sebe vysypal asi osmadvacet svých jmen. No... to přeháním, bylo jich asi dvanáct. V každém případě si je všechna pamatoval.
* V televizním pořadu Clever vědecky objasňujete různé záhady. Co vy sám považujete za záhadu všech záhad?
Ježkovy zraky! No na takovouhle otázku se zásadně odpovídá: Největší záhada přece je – kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme...
* Je pravda, že jste cynik? Nebo to je jen váš osobní design, podobně jako jsou osobním designem Davida Vávry špatné sykavky?
To asi vzniklo v době Cleveru od toho, že jsem fyzik, ne? No dobře, profese režiséra opravdu je poměrně cynická. Pamatuju se třeba, když jsme točili scénu z filmu Díky za každé nové ráno, jak se dědeček na Ukrajině setká s vlky. Dědeček šel do svahu, podotýkám, že to byla zimní scéna, kterou jsme točili v létě za barrandovskými ateliéry, kde byl kopec natřený na bílo a bylo asi dvaatřicet stupňů tepla. Zkrátka dědeček v kožichu stoupal do kopce. Na horizontu se objevili vlci, měli podle scénáře jen zavýt, ale oni se okamžitě na dědečka vrhli. A já místo abych křičel: Sanitka! Doktor!, tak jsem volal na kameramana: Toč to! Toč to! Dědeček to nakonec přežil celkem ve zdraví, protože měl tlustej kožich a psiska, co hrála vlky, se k němu neprokousala.
* Ve vašem novém filmu hraje i náš nejslavnější pornoherec Robert Rosenberg. Je pro film reklama, že ho zavřeli?
Dej mu, Bože, klidné spočinutí na vězeňské pryčně! Přál bych si, aby byl na premiéru venku, to zcela upřímně. Nemyslím si, že by v tom byl nějaký náš marketingový záměr. Prostě protože je ve filmu scéna natáčení pornofilmu, začal jsem hledat i mezi pornoherci. A musím říct, že Robert přišel na casting, což mě překvapilo, skutečně tu scénu odzkoušel a hrál to úplně nejpřirozeněji ze všech, asi proto, že ta činnost je pro něj denní chleba. Podotýkám, že to bylo verbální, že tam nešlo o to, aby zmermomocnil nějakou ženu. Nepochybuju, že tohle by udělal taky prvotřídně, a to bych ho samozřejmě taky obsadil.
* Když jsme u práce s herci, slyšela jsem, že jste jednou dostal pěstí od režisérky Věry Chytilové.
Ale to byla drobnost a určitě jsem nebyl sám. Obdržel jsem takovej šťouchanec, protože mi v jedné scéně předepsala, že mám prudce otevřít šuplík. A nechala ten šuplík zatlouct. Jelo se naostro, já začal ten šuplík rvát, nešlo to. Nakonec jsem ho urval, ale tak mocně, že jsem vypad’ ze záběru. A ona přiběhla a křičela: „Jak to hrrraješ, debile!“ A už jsem dostal pěstní šťouchanec. Ale já to bral spíš jako pobídku, abych na sobě víc pracoval.
* Můžete mi vysvětlit, proč se vás skoro v každém rozhovoru ptají, na co jste balil holky?
Zvlášť otázka u mě, že jo? Hanáka by se takhle nikdo neptal, na něj se to lepilo samo. Kdežto já jsem vždycky potřeboval nějakou balicí techniku. Já spoléhal na to pobavit. To je ta slavná scéna z filmu Woodyho Allena Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu..., kde Burt Reynolds jako šéf mozku hlásí: „Říká, že se na ni díváme divně! Pobavit, rychle pobavit! Už se směje! Jdeme do toho. Navlhčit jazyk...“
* Hlavní hrdinka filmu O život je Dorotka Nvotová, dcera Anny Šiškové. I vaše manželka je Slovenka. Máte slabost pro Slovenky?
No já už když jsem se na Slovensku oženil, tak jsem si říkal: Milane, cos to udělal za hovadinu, protože jsem zjistil, kolik je na Slovensku nádherných bab! Fakt šarmantní a temperamentní holky. To už mi ostatně kdysi říkal pan režisér Jakubisko: „Pán kolega, dajte si pozor. Východné Slovenky sú ovel’a temperamentnejšie ako južné Italky.“ A měl teda pravdu.
* Jak vás berou vaše dvě děti? Trochu jako „vrať se do hrobu“?
No dneska mi Oliver ráno volal, že by potřeboval založit. Tak tuším asi, jak mě berou. Jinak ke mně mají kladný vztah a jsem v kolektivu oblíben.
* Váš syn i vaše dcera prý dobře hrají golf...
Oba už dosáhli skvělých úspěchů. Dcera už podruhé hrála v Americe na mistrovství světa dětí do dvanácti let. A letos byla ještě lepší než vloni, třináctá. Já se o golf taky pokouším. Základní meta golfisty je zelená karta, green card. Ale u mě to bude, domnívám se, evergreen card. Jo, už vím, co si o mně děti myslí! Že jsem simulant. Bere mě zrovna nějaký únavový syndrom, zítra jdu zas na vyšetření. A děti si myslí, že mě bolí klouby, protože s nimi nechci hrát golf.
* Vy sám jste syn diplomata a dětství jste prý trávil v různých exotických zemích. Co se vám vynoří z paměti, když si vzpomenete například na svůj pobyt v Mongolsku?
Bylo mi pět, žili jsme tam dva roky. Ale na některé jejich zvyky si pamatuju dodneška. Oblíbeným jídlem Mongolů jsou pelmeně. Oni vždycky udělají obrovský kotel pelmeňů a jeden z nich naplní pepřem. Pelmeně jsou poměrně malé, takže se jedí celé. Kdo sní ten s pepřem, a to se nedá utajit, musí zaplatit lahev vodky. Taky si vybavuju, jak jsme sváděli velké boje drátěnými šavlemi s místním obyvatelstvem. Házeli jsme po nich šutry. A oni po nás taky.
* Umíte něco mongolsky?
Sambaj nu! To znamená Dobrý den. Ale ono to za socialismu bylo tak, že jsem byl do osmašedesátýho synem diplomata, a po osmašedesátým už synem vrátného a invalidního důchodce. Otec byl zarytý pesimista, který vždycky čekal od života to nejhorší, takže to vlastně naplnilo jeho očekávání.
O autorovi| ALENA PLAVCOVÁ redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
