PRAHA Od nástupu komunistického režimu neměl klub, jehož dres oblékal třeba i prezident Edvard Beneš, zrovna na růžích ustláno. Nucené stěhování z Letné do Edenu kvůli stavbě Stalinova pomníku, změna názvu podle sovětského vzoru na Dynamo, zákaz tradičních červenobílých dresů. To je výčet nejvýraznějších ústrků, které poškozovaly fotbalové tradice Slavie.
Nestačilo, když dnešní úřadující mistr přežil těžká padesátá léta. Ještě nebylo vyhráno, v roce 1964 se naopak krize prohloubila. Slavia alias Dynamo působila v druhé lize, kde však nebojovala o postup, ale o přežití. Právě v kritické chvíli se zrodil spolek, který sehrál při obnově milovaného klubu klíčovou roli – Odbor přátel Slavie.
„Byla před zánikem. Nikdy to neměla u orgánů státní moci moc dobré. Ani Sparta, na kterou spoustu lidí nadávalo, na tom nebyla mnohem líp. Preferovaná byla hlavně Dukla,“ popisuje trýznivou situaci Michal Dobiáš, dnes nejdéle sloužící aktivní činovník Odboru přátel Slavie a jeho první místopředseda. Podporu vyjádřil i Kundera Už nemuselo být žádné další derby se Spartou. Nejen to, které se bude hrát v pondělí. Podle zákulisních zpráv měli stadion v Edenu převzít Bohemians, tehdy ČKD Stalingrad, a většina hráčů se ohlížela po jiném angažmá. 23. března 1964 přišel zlom. Ve Slovanském domě se konala schůze, na jejímž konci zúčastnění podepsali prohlášení.
Komu záleželo na osudu Slavie? Pestré směsici herců, zpěváků, režisérů. Například i Milanu Kunderovi, Arnoštu Lustigovi, Bohumilu Hrabalovi, pokud ze seznamu vybereme jen nejznámější spisovatele.
Viditelnější roli měli dva herci. Milan Neděla organizoval benefiční představení Slávisté Slavii. „Konala se dvakrát třikrát do roka a umělci se na nich vzdávali honoráře. Takhle se získávaly peníze na posily. Nešlo o miliony jako dnes. Někdy stačilo koupit hráči byt – a přestup byl hotový,“ připomíná Dobiáš. Další známý herec Martin Růžek potom Odboru přátel Slavie osmnáct let předsedal.
Velká obroda se povedla. Slavia se ve druhé lize zachránila, získala také definitivně zpátky svůj tradiční název. Po další sezoně postupovala zpátky do první ligy. „Doufejme už navždy,“ podotýká Dobiáš.
Na poslední zápas v druhé lize se přišlo podívat 42 tisíc diváků. To byl rekord, stejně jako první derby po odmlce s odvěkým sparťanským rivalem. Na podzim 1965 zaplavilo 50 tisíc diváků Strahov a na další desetitisíce se nedostalo.
S dalším titulem se muselo čekat na změnu poměrů, a i potom až do roku 1996. Ne vždy za to mohly jen zákulisní machinace. „Už koncem osmdesátých let byla pozice Slavie lepší. Nedá se říct, že by byla ustrkovaná. A třeba v roce 1976 se o titul připravila spíš vlastní netaktičností,“ hodnotí Dobiáš. Vypadá to jako malý zázrak Odbor přátel Slavie existuje dál, i když počet jeho členů výrazně klesl. Z někdejších deseti tisíc zbyla dnes jen čtvrtina.
Záběr odboru přátel je podle Dobiáše pestřejší. „Fandíme Slavii nejen ve fotbale. Snažíme se propagovat celou Slavii. Třeba i cyklisty nebo pozemní hokejistky.“
Zatímco v polovině šedesátých let mělo sdružení příznivců červenobílých na vedení klubu zásadní vliv a výraznou měrou se staralo o jeho ekonomické zabezpečení, jeho dnešní role je spíš symbolická. „Vlastníme necelé jedno procento akcií. Ne že bychom nad tím plakali. Fotbal dnes prostě funguje jinak. Vztahy s vedením ale máme velmi dobré,“ konstatuje Dobiáš. Pohled na dnešní Slavii mu může dělat radost. Sbírá tituly, má nejmodernější stadion v republice a jasně nejvyšší návštěvnost v lize.
Nepřipadá to pamětníkovi chmurné éry i následné obrody Dobiášovi jako malý zázrak?
„Ano, je to tak. Za ministra obrany Čepičky se v padesátých letech říkalo, že je Slavia určena k likvidaci. To se nemohlo povést.“
***
Slavia „Hlediště v Edenu bylo možno přirovnat k ledničce...“ Mnozí z těch, kteří se už desetkrát zařekli, že od té a té černé neděle přestanou na Slavii chodit, náhle opravdu přestali. Hlediště v Edenu, které se ostatně i v lepších a onačejších časech málokdy podobalo vroucímu kotli, bylo nyní možno přirovnat k ledničce – siré, šeré, nenaplněné. Slávistický národ si kladl mrzuté otázky. Ta nejčastější zněla: jak je to možné? Ale mnohem důležitější byla odpověď na otázku druhou a nejzávažnější: co dělat? ukázka z knihy Věčná Slavia od Vítězslava Houška popisuje náladu na jaře 1964, kdy se červenobílý klub ocitl blízko zániku
