Muzikál Sira Eltona Johna Billy Elliot se již druhým rokem hraje v londýnském West Endu. A s ním také získala světová muzikálová scéna opět skutečný trhák nad trháky, který večer co večer hravě zaplňuje mamutí Victoria Palace. Příběh o chlapečkovi, který si v drsném prostředí horníků ze severní Anglie umane stát se baleťákem hrne na diváka přesně dávkovaný proud emocí, kterému skoro nikdo neodolá, tím spíš, že provedení je absolutně dokonalé.
Titul, který už je ověnčen všemi možnými cenami, se od letošního listopadu hraje v Sydney a v roce 2008 se chystá broadwayské nastudování. Billy Elliot je zvláštní i tím, že první byl film (2000) a teprve na jeho základě vznikla divadelní podoba, o kterou se postaral totožný tvůrčí tým - scénář i libreto inspirované Croninovou novelou A hvězdy mlčí napsal Lee Hall v divadle, stejně jako ve filmu režíruje Stephen Daldry. Pro českého diváka má ovšem sledování tohoto vyšlechtěného muzikálového tvaru hořkou příchuť, mezi ním a domácí produkcí totiž zeje propast zvící Macochy.
Billy Elliot má všechny předpoklady úspěšného muzikálu: originální námět, obratně napsané libreto, solidní hudební podobu s několika efektními šlágry a jako prémii navrch téma a zřetelnou výpověď. Takové skloubení předpokladů u nás takřka nevídáme a důvodů je několik. České tradici odpovídá typ komedie se zpěvy a la Nestroy, linie pokračuje dál přes prvorepublikovu operetu, Voskovce a Wericha až k Semaforu a podobně. Kopírování anglosaských vzorů nám nikdy nešlo, vznikaly a vznikají podivuhodné spletence, které jsou často přešívkami činoherních textů nebo krkolomnými dějovými konstrukcemi. Hudba je nevzrušivě eklektická a vše pak marně předstírá souměřitelnost se světovou produkcí. Dalším nešvarem je angažování popových zpěváků bez kvalitní herecké a taneční průpravy. Angloamerické produkce by při takovém přístupu mohli sbalit fidlátka a jít od válu, jejich by diváci by jim takový šlendrián netrpěli. Jsou ochotni dost zaplatit. ale jen za prvotřídní kvalitu. Muzikály ve West Endu nebo na Broadway to je stoletá tradice, něco jako v Rusku klasický balet s příslušně širokým výběrem interpretů. Svedeme leda slušné kopie, ale konkurence schopní nejsme. A proč taky, že?
Ale zpátky k Billy Elliotovi. Je také úspěšnou rehabilitací tradičního muzikálu - po rockových operách je tu opět starý známý tvar střídající herecká, pěvecká a taneční čísla. Inscenace se pokorně vrací k poctivému iluzivnímu divadlu ale nesnaží se bůhvíjak šokovat scénickými efekty - žádné helikoptéry na scéně, ale spíš kouzelné a poetické proměny a promyšlená scénografie, která se nebojí ani prázdného jeviště vyplněného jen světelným designem. Boxerský ring se plynule mění v baletní sál, z propadla vyjíždí vtipně sestavený „blok s domácností hlavního hrdiny.“
Vedle příběhu o touze malého chlapce jsou tu i zcela konkrétní reálie - zavírání severoanglických dolů za vlády Margaret Thatcherové v 80. letech a následné stávky horníků. Tyhle okolnosti ovšem zde nefungují jen jako apartní a pro muzikál nezvyklá stafáž, mají svou výpovědní hodnotu, která muzikál posuouvá do vyššího patra stejně jako sarkastické forbíny, které to britským politikům pěkně natírají. Muzikál zároveň těží z kontrastu prostředí - na jedné straně svět baletu jako křehkého umění na druhé box a horníci. Z těchto protilehlých stran se rodí i humorná nadsázka.
Alfou a omegou provedení jsou ovšem herecké výkony, a to je také návrat na staré kruhy, ovšem kýžený. Máme co do činění s všestranně vybavenými interprety, schopnými dostát požadavkům syntetického žánru. V Billy Elliotovi se vše točí kolem tancování a tak i stylově nevšední choreografie určuje podobu celé inscenace. Ale jak - gejzíry nápadů a tanečních vtipů, jedinečně vygradované sborové scény, v nichž jakoby neohrabaně tančí a stepují chlapi v pracovních overalech a přes ně mají bílé baletní sukýnky, Jindy zase titíž mají na hlavách svítící čelovky, stejně kouzelně tančí i bobíci a jedno z nejefektnějších čísel je spojené s dupotem zásahových jednotek opatřených plexisklem. (Kupodivu zatím nikho nenapadlo udělat muzikál z masakru na Národní třídě 17. listopadu 1989, mohla by se tu zaskvět známá scéna s květem podávaným přes štít bílým přilbám).
Billy je role pro zkušeného konzervatoristu, londýnští představitelé ale nejsou starší než třináct let, a přitom výtečně hrají, zpívají a tančí, stepují. Zůstanou na scéně pokaždké dítětem s kouzlem naprosté autenticity a hravosti, a přitom nejsou žádné cvičené opičky. Jednou z nejpůsobivějších scén je taneční duet malého a velkého (budoucího) Billyho, kdy budoucího adepta baletního umění jeho touha a snaha doslova vyzdvihnou do nadpozemských výšin.
Billy Elliot je titul, který muzikálovému žánru vystavil nové vysvědčení na další léta a ukázal, že pojem muzikál něco znamená a zdaleka nemusí jít jen o plytkou zábavu. Svého času byl stejně strhujícím kusem dnes již klasický Šumař na střeše. Ale i k němu má dnešní česká produkce pořád daleko.
***
HODNOCENÍ LN *****
Sir Elton John: Billy Elliot
Libreto: Lee Hall Režie: Stephen Daldry Choreografie: Peter Darling Victoria Palace Londýn, světová premiéra březen 2005
