Na každého se nakonec dostane. To se týká i anglicky psané literatury v Evropě. Literatura staré Anglie patří mezi nejsledovanější, věhlas irské literatury stále těží z vynikajících individualit jako James Joyce či Samuel Beckett a skotské Glasgow si zas z poslední doby pamatujeme z románu Trainspotting Irvina Welshe, potažmo z Lanarku Alasdaira Graye a Řezárny Louise Welshové.
Na tahu tak je logicky Wales. Na sklonku loňského roku vyšla v českém překladu nenápadná kniha Tristana Hughese Věž, teď nakladatelství Argo nabídlo českým čtenářům dalšího velšského autora Johna Williamse (1958). Ten má za sebou zkušenost tvůrce punkového fanzinu, hudebníka a novináře. Jeho debutem byl cestopis z Ameriky Into the Badlands (1991), nyní přeložená kniha je první částí cardiffské trilogie.
Stejně jako v Trainspottingu a Řezárně autoři zachytili spodnější patro glasgowské společnosti, jsou i ve Williamsových prózách popsáni cardiffští „podnikatelé“ marně balancující na hraně zákona. A stejně jako v případě Hughesovy Věže je i zde těžké rozhodnout, zda se jedná o rozvolněný román, či o cyklus povídek provázaný postavami.
V Cardiffu jako jinde
Kniha obsahuje osm textů, jejichž názvy jsou jména jednotlivých podniků, zkrátka pět hospod, dva bary a jeden noční klub. Tam se Williamsovy postavy, které se živí vším možným, jen ne prací, setkávají, domlouvají kšefty s drogami a vyčkávají na sexuálně vyhladovělé námořníky. Cardiff se v tomto směru podobá jakémukoliv jinému městu a jeho obyvatelé jsou také multikulti směs. Kdo by tedy čekal, že se z Williamsovy knihy dozví o čemsi typicky velšském, pak bude zklamán. Všude je chléb o dvou kůrkách a kokain ředěný.
John Williams tak setrvává u osvědčené cesty - popisovat životní outsidery, kteří plavou v nejrůznějších průšvizích, protože peníze jsou třeba, zvlášť když má člověk rodinu. Neustále je to táhne k sobě, do hospod. Introvertního rozjímání si totiž dosyta užijí později ve vězení. Zlodějíčci a překupníci zde tak jsou vykresleni jako veskrze sympatické postavy.
Také tón Williamsových próz je povědomý. Snaží se být zábavný, uvolněný a rozličné nepravosti nahlížet jako rozpustilost. Kdo by se nepousmál nad úvodní větou textu Four Ways: „Mikey měl dojem, že je načase, aby zkusil dělat pasáka.“ Prózy tedy jaksi nenuceně plynou a v tomto směru se povedlo i načasování českého překladu na léto.
Není ale už příliš radno se zamýšlet, zda vůbec stojí za to povídku dočítat, neboť Williamsovi hrdinové jsou sice sympaťáci, s nimiž lze krátce „pobýt“, ale znovu by člověk jejich společnost asi nevyhledával. To souvisí i s postupným plihnutím povídek. Zatímco v úvodu se autor drží na uzdě, v závěru už text na příběhu poněkud plandá a co se týče samotného pointování, mnoho citu neprokazuje.
Výjimku tvoří pouze próza s názvem Ship and Pilot, příběh o založení pirátského rádia a o geniálním tipaři koňských dostihů, a pak rovněž nejrozsáhlejší text knihy, závěrečná Casablanca o Tonym Pintovi, jenž se vrací do cardiffského podsvětí z „odpočinku“ ve vězeňské cele. V těchto prózách se Johnu Williamsovi podařilo velmi jemně pracovat s napětím.
Překlad Williamsovy knihy tak do českého literárního prostředí nepřináší nic nového. Nicméně nejedná se na druhou stranu ani o žádný výplod čistokrevného grafomana. A snad může jít i o docela příjemné čtení, pokud tedy člověk s knihou nebude spojovat očekávání, že půjde o umění. Jenže v kontextu již tradiční edice AAA nakladatelství Argo je čtenář přece jen zvyklý na víc, než že pozná lidi, které kdyby nepoznal, tak by se nic nestalo.
***
HODNOCENÍ LN
3
John Williams:
Pět hospod, dva bary a jeden noční klub
Přeložila Zuzana Koubková
Argo, Praha 2007, 168 stran
