Největší kulturní událostí tohoto týdne byla návštěva Jean-Louise Trintignanta. Starý pán do Prahy přijel poprvé a zdálo se, že zájmem o svou osobu pookřál. Nicméně i tentokrát nastala při setkání s ním standardně trapná situace, neboť pro pár jedinců jsou příjezdy celebrit příležitostí, jak se předvést - „informovaností“ a „znalostí“ jazyků. Jean-Louis zažil v životě pohnuté chvíle, jedno dítě mu zemřelo jako roční a dospělou dceru mu zabil zeť. Přesto jakýsi mladý muž pravil, že si představuje francouzskou rodinu jako hromadu příbuzných a dětí u jednoho stolu a proč prý slavný herec nesplnil tyto normy. Myslím, že nejenom mně zatrnulo. Aby toho nebylo dost, vystoupila dáma, která nikdy neopomene předvést tupé anglofonní většině svou „úžasnou“ znalost románských jazyků. Jean-Louise ale nijak neoslnilo, že šprtala francouzská slovíčka, protože, jak známo, s Francouzi a ve Francii se mluví jedině francouzsky. Navíc kvůli její huhňavé dikci lze jen málokdy pochytit, na co se ptá. Už před časem se vyznamenala, když na Febiu „sprdla“ Claudii Cardinalovou, že nemluví italsky a podporuje „globalizační“ angličtinu. Tenkrát auditoriem prolítla almara jako hrom, ale Claudie ji líbezně usadila slovy, že jejím rodným jazykem je francouzština po matce. Madam hned přešaltovala na francouzské koktání a dotírala dál, až celý trapas utnul Fero Fenič.
Jazykové peskování dramatických umělců má v Česku už hezkou tradici. Po listopadu 1989 přijel do Prahy režisér Peter Brook, který v té době měl skvělý multinacionální soubor, o jehož kvalitách jsme se mimo jiné mohli přesvědčit ve zfilmovaném eposu Mahábhárata. Následovalo opět setkání s kritikou a diváky, načež povstal nejmenovaný divadelní režisér, který studoval ve Francii, a vyplísnil milého Brooka, že jeho herci nemají správnou francouzskou výslovnost. Brook mírumilovně odtušil, že je to klidně možné, jelikož on sám je Angličan, takže to nemusí pokaždé poznat. My Češi ovšem poznáme vždycky všechno hned, to je o nás ve světě známo, ale kdyby pan režisér spatřil, jak se při tom tvářili dva nádherní černošští herci, na které on neviděl, asi by se rychle klidil ze sálu. Lenka Klodová natřela Davida na černo, což znamená, že vzala polystyrenovou sochu Michelangelova Davida a postupně ho přetírala černou barvou a dodávala mu tak další vybavení od brýlí až po sako a kalhoty. Nejdřív natírala doma na dvorku, pak byl objekt v Neratovicích a teď v Roxy. Přiřadila se tak k pražskému maratonu ve vzájemném přetírání. David Černý totiž přetřel smíchovský tank na růžovo, pak mu ho bolševici přetřeli na zeleno a poslanci zase na růžovo. Na stejnou barvu pak kdosi nalakoval jeho mimino na Staroměstském náměstí. A teď zase tohle. Parodie, nebo pocta? Čert aby se v tom vyznal.
***
Kulturní diář bude vycházet každý pátek. Filmový, hudební a literární glosář čtěte zítra v sobotních přílohách.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
