Jestli si pod pojmem „americký režisér“ představíte člověka zběhlého v showbyznysu, Nina Menkes (nar. 1963) představuje pravý opak takového stereotypu. Na komerční stránku svých snímků v žádném směru nehledí a víc než jako režisérka se cítí být básnířkou. Většinu svých filmů produkovala, režírovala, nasnímala a sestříhala. Mnozí kritici ji označují za první dámu současného nezávislého filmu v USA. Paradoxem je, že žije a točí své nekompromisní filmy v Los Angeles, kolébce komerční kinematografie
* Často spolupracujete se svou sestrou. Co vás obě vlastně přivedlo k filmu?
Byla to náhoda. Měla jsem kdysi na univerzitě za úkol natočit krátký film. Chtěla jsem tehdy vyprávět něco o sobě a své sestře Tince. Angažovala jsem do filmu herečky, ale ta co měla hrát moji sestru, nakonec nemohla. Zavolala jsem tedy Tince, aby tu roli vzala. Jí bylo tehdy 17, měla za sebou dlouhou nemoc a do natáčení se jí moc nechtělo, nechtěla hrát sama sebe. Nakonec jsem ji přesvědčila, aby hrála aspoň mě, a tak jsme to natočily. Na super osmičku, u mámy v bytě, nechaly jsme film vyvolat, a když jsme se na to společně podívaly u nás v obýváku na stěně, zůstaly jsme sedět v úžasu. Ten film byl skvělý. Moje sestra byla neuvěřitelně přirozená jako herečka a já se zase zabydlela v pozici režisérky a kameramanky. Ten film dodnes ráda pouštím a od té doby děláme se sestrou spolu.
* Vy režírujete, vaše sestra hraje, nechtěli jste to někdy zkusit naopak?
Má sestra není herečka v tom klasickém slova smyslu. Je spíš moje tvůrčí partnerka, často se podílí na střihu, má velký cit pro film, a je navíc chytrá, chytřejší než já. Konzultuju s ní celý proces natáčení. Ale role jsme si nikdy neprohodily. Od začátku jsem já režisérka a ona herečka.
* Většinu svých filmů si sama točíte, píšete scénář, stříháte. Nechybí vám někdy při tvorbě odstup?
Odstup nepotřebuju. Nechci, aby moje filmy měly nějakou objektivní kvalitu, ta mě nudí. Myslím, že v kinematografii chybí osobní výpovědi, pohled jednoho člověka. Týmová práce je jako rozředěný čaj.
* I na individuální výpovědi může přece pracovat tým lidí, kteří dané téma ještě posílí.
Já si to nemyslím. Moje filmy se na Febiofestu uvádějí v sekci nazvané Kino extrémů a to se mi líbí. Extrémní subjektivní pohled jednoho filmaře, to je to, co mě zajímá. Třeba Sundance Institut vypisuje každý rok konkurz na náměty do svého workshopu. Snem každého začínajícího filmaře je dostat se do tohoto projektu. Jenže když vidíte filmy, které z workshopu nakonec vzejdou, podobají se jeden druhému jako vejce vejci.
* Co mají společného?
Nikdy nepřinášejí radikální výpověď, jsou politicky korektní, nenarušují nijak zásadně narativní strukturu, na každém z nich je něco zajímavého, ale ne zase příliš, aby to nepobouřilo. Tým lidí, který budoucím režisérům na workshopu radí, je zkrátka z filmů cítit.
* Není to paradoxní, že tak nekompromisní nezávislé filmy tvoříte v absolutním království diváckého filmu, v Los Angelses?
Je to bohužel tak a já už začínám být z toho paradoxu unavená. Přemýšlím o tom, že se přestěhuju a začnu jinde. V Los Angeles žiju v atmosféře, kde cokoliv, co udělám, nikdo nebere, jsem absolutně nepřijímaná.
* Jaké konkrétní potíže máte?
Potíže? To je komplexní stav. Když kontaktuju nějakého agenta, aby mi nabídl herce, ani se mi neozve, aby mi řekl, že nemá zájem. Nejen že mně nikoho nenabídne, ale prostě ani nezavolá zpátky! Moje filmy nevydělávají peníze a tím to pro ně hasne.
* V Los Angeles ale učíte na filmové škole. Co je první věc, kterou říkáte svým studentům?
Jestli si chcete svými filmy vydělat peníze, za mnou nechoďte. Což neznamená, že bych nechtěla, aby moje filmy vydělávaly. Ale odmítám kvůli tomu měnit jejich obsah, používat všechny ty triky, které znáte z Hollywoodu.
* V čem je experimentální nezávislý film silnější než mainstreamová produkce a kde jsou naopak jeho limity?
Jestli se mě ptáte na rozdíl mezi mými filmy a Hollywoodem, je to jako bych se vás coby diváka zeptala: Chcete mluvit s osobou, nebo s korporací? Hollywood znamená dívat se dvě hodiny na nějakou hloupou předvídatelnou historku, chroupat kukuřici a zapomenout sám na sebe. Moje filmy jsou pravý opak, chci jít pod povrch věcí, chci, aby divák byl sám sebou, aby byl přítomný. Není to zábava, není to populární.
* Vaše filmy jsou dost kritické k americké společnosti. Ale nezávislá kinematografie jako vaše má šanci oslovit jen menšinové publikum. Myslíte si, že má smysl kritizovat Ameriku tímto způsobem, který oslovuje jen úzkou skupinu vyvolených?
Moje filmy nechtějí a priori měnit svět, nejde v nich o politiku. Cítím se být víc umělec, dejme tomu básník, než režisér. Na diváky nemyslím, jde mi o mou výpověď, skrze film chci lépe rozumět světu i sama sobě. Nesleduju politické cíle, a jestli můj film zapůsobí v kině třeba jen na dva lidi, mně to stačí.
* Přesto, kdybyste si mohla vybrat a točit nějaký žánr v hollywoodské produkci, co by to bylo?
Nemyslím si, že bych mohla natočit takový film. Podle scénáře, který by mi dali, těžko. Já musím pracovat intuitivně, tak aby to pro mě bylo přirozené. Na hollywoodských filmech nemám ráda tu absolutní kontrolu nad vším. V každém záběru cítím celou tu mašinerii kolem, architekty, operátory kamery, ostřiče, to vše mě irituje. To by musel být balík, který by mi za natočení takového filmu nabídli. A to stejně nikdo neudělá.
