Oč méně dnes se svými potomky komunikují rodiče, o to více na ně promlouvají kreslené postavičky z televize, monitorů počítačů a tabletů. Řeč nejmladší generace se kvůli tomu nerozvíjí správně a děti stále častěji končí v ordinacích logopedů. Potýkají se s malou slovní zásobou, špatnou výslovností i poruchami komunikace.
Údaje Ústavu zdravotnických informací a statistiky říkají, že zatímco v roce 2007 se v oboru logopedie léčilo 130 639 osob, v roce 2017 jich bylo už 156 771. Převážně jde o děti, ale tato čísla zdaleka nejsou úplná. Mnoho logopedů totiž působí v soukromé sféře a jediní, kdo jsou povinni posílat statistické výkazy, jsou smluvní ordinace klinických logopedů, kterých je stále zhruba stejně. Zcela jiné údaje před časem zveřejnila Asociace logopedů ve školství, podle níž má problémy s řečí až 40 % předškoláků.
Komunikace vázne
„Děti dostávají do ruky techniku velmi předčasně,“ připomíná uznávaná klinická logopedka s pětadvacetiletou praxí Ivana Šemberová. Není podle ní výjimkou vidět rok a půl staré batole v kočárku s chytrým mobilem či tabletem v ruce. Jedním jednoduchým pohybem, přejetím prstu, si může samo měnit aplikace. „Ve výsledku nemá potřebu mluvit, protože mezilidská komunikace je pro ně nudná,“ konstatuje Ivana Šemberová. Zároveň ztrácí schopnost pozornosti a koncentrace, protože pokud může přístroj samo ovládat, stává se, že se na něco začne dívat, počká jednu, dvě, tři vteřiny a když je to nebaví, rychle překlikne na něco jiného. Nemá potřebu být trpělivé a počkat, jak se děj bude vyvíjet.
Nejsou to ale jen děti, které se dnes mnohem více dívají do displeje. Stále častěji je to nerozlučný společník i pro jejich rodiče. Není nic neobvyklého, že si maminky na procházce s kočárkem nebo na dětském hřišti krátí čas telefonováním či chatováním s přáteli. O to méně konverzují se svým potomkem, který tudíž nemá tolik příležitostí trénovat vyjadřování, mluvit či odezírat.
„Komunikovat se naučíte jen od druhé lidské bytosti,“ říká ve své pražské ordinaci Ivana Šemberová. Podle ní je jasná spojitost mezi zhoršující se kvalitou řeči dnešních předškoláků a časem, který tráví ve společnosti tabletu, mobilu nebo televize. I z nich se ale line mluvené slovo. Proč se tedy nelze učit řeč od nich? „Od přístroje se nemůžete naučit mluvit, protože se učíte tím, že se tomu druhému díváte do tváře. Nejenom, že u toho posloucháte slova, která říká, ale také od něho odezíráte nastavení mluvidel, odezíráte dikci, vnímáte řazení slov ve větě,“ vyjmenovává logopedka některé ze zásadních aspektů učení se řeči, které si pochopitelně vůbec neuvědomujeme. Od animované postavičky, která neartikuluje, žádné nastavení mluvidel neodkoukáte. Stejně jako od herců z dabovaného seriálu.
V zábavném světě kreslených pohádek, písniček z YouTube a všemožných počítačových her nemohou dost dobře obstát ani knihy, které rozvíjejí naši slovní zásobu. „Nesmí se propást období mezi jedním a třetím rokem. V tuto dobu by se mělo začít dětem číst. Rodiče se ale mnohdy mylně domnívají, že je jejich potomek na knihy ještě příliš malý,“ dodává Ivana Šemberová.
Stále častěji se setkává s rodiči, kteří vůbec neznají klasické jednoduché dětské pohybovo-komunikační hry jako ukaž jak si veliký, paci paci pacičky, vařila myšička kašičku, takhle jedou páni, takhle zase kmáni. Tato říkadla se předávala z generace na generaci, s dětmi je trénovaly například babičky. Už ani ty ale dnes nemají na vnoučata tolik času jako dřív.
S odborníky se na nepříznivém stavu shodují i učitelé ve školách. „Že by na tom byly děti s mluvením hůř, to mi nepřijde, ale počkejte, zeptám se kolegyň, zrovna tady se mnou všechny sedí,“ říká do telefonu ředitelka Mateřské školy Letenská v Praze 1 Jitka Matlasová. „Rychlá anketa, mají dnes děti menší slovní zásobu než před dvaceti lety?“ ptá se ředitelka svých kolegyň, které se sešly na poradě. „Mají jinou slovní zásobu a také mnohem horší výslovnost,“ shodují se učitelky. „Snadno poznáte, kteří rodiče se svým dětem věnují a kteří ne,“ říká jedna z oslovených učitelek Yvona Studená, která učí už čtyřicet let.
Enter otevírá dveře
Podle ní je zřejmé, že je dětská slovní zásoba ovlivněná mnohem víc než dřív technikou. „Když maluju s dětmi domeček, ptám se jich, co jim tam ještě chybí. Namalují okna, dveře. A co má být na dveřích, aby se otevřely? ptám se. A děti odpovědí, že enter,“ popisuje učitelka. Se špatnou výslovností prý někteří bojují až do šesti let, tedy až do nástupu do základní školy. „Na druhou stranu si dnešní děti moc rády povídají. Když jedeme na školu v přírodě, pusu nezavřou. Asi jak jsou nevypovídané,“ všimla si také Yvona Studená.
Podobné postřehy má i Jana Báčová, ředitelka Základní školy v Chrášťanech na západním okraji Prahy: „Bohužel je to tak a bohužel je velikým písmem. Rodičům stále říkáme, že dětem musejí hodně číst a hodně s nimi mluvit. Mnoho z nich ale oponuje, že na to není čas. Jenže pokud to zanedbají, už to nedoženou.“ Prvňáky Jana Báčová nabádá, že pokud při čtení něčemu nerozumí, ať se zeptají. A zjistila, že spoustu zcela obvyklých slov malí školáci vůbec nechápou.
