Martin Friedrich spí. Je pondělí, pracovní den, dvě hodiny odpoledne a redaktor magazínu o počítačových hrách Level si dává dvacet. Na gauči, v redakci, přímo na očích svého šéfa. Redaktor v tričku a džínách nepotřebuje noční košili, dečku ani klapky na očích – stačí mu trocha přítmí mezi policemi a polštářek, který už trochu zapáchá. Není divu. Ve stylu Homera Simpsona na polštářek v lehkém spánku slintává celá redakce.
„Nejdřív byl sedací, pak hrací, ale vždycky hlavně spací,“ ukazuje na oblíbenou část kancelářského vybavení Friedrich.
Gauč je patrně jediným kusem nábytku, který s redakcí vydržel nějakých deset let. Kariéru začal jako místo pro návštěvy, když redakce sídlila ještě na Václavském náměstí, fungoval jako odkladiště pro distribuci, když na štosy časopisů chyběl sklad, přežil povodně před pěti lety, sloužil jako stanoviště pro redaktory, kteří na něm testovali hry na konzolích před plazmovou televizí. Po celou dobu se na něm ale i spávalo. A spává se dodnes, když je zasunut v rohu u okna jedné z kanceláří. „Jde přece o to, aby lidi odevzdali včas a kvalitně svoji práci,“ říká šéfredaktor Levelu Martin Bach, „do toho, jestli se během toho prospí, mi nic není.“
Dej si šlofíka
Na někoho může redakční spadlo působit bizarně. Jenže tak na nás věci, které předběhly svou dobu, obvykle působí. V Japonsku, tradičním oknu do budoucnosti, je pracovní šlofík normou. Asijské korporace, kde lidé pracují dvanáct hodin denně, volí striktně stanovený odpolední spánek jako obranu před tím, čemu Japonci říkají „karoshi“ – smrt přepracováním. Přece jen kvůli přepracovanosti zemře ročně kolem 150 pracovních sil. „Dřív jsem pil šest kafí denně,“ nechal se v reportáži pro CBS News slyšet jeden z novodobých spáčů Natsuki Kikuya, „ale se šlofíky to je něco úplně jiného.“ Dvacetiminutovou přestávku, vyhrazenou spánku, najdete i v rozvrhu japonských středních škol. V přepočtu za sto dvacet korun si pak můžete v ulicích Tokia schrupnout mimo kancelář – tolik stojí dvacet minut ticha a pohodlí ve spánkovém Napia Salonu (nap znamená anglicky šlofík).
Pracovní spánek už se dostal i za orbitu Japonska. Velké firmy začínají do harmonogramů zavádět takzvaný „power nap“ (kterému tedy Japonci říkávají „superman cat nap“) i v Americe a zemích v západní Evropě. V New Yorku už funguje spánkový salon Yelo Spa, kde si schrupnete za 12 až 24 dolarů na 20 či 40 minut. O existenci power napu, tedy krátkého, patnácti- až dvacetiminutového spánku, který revitalizuje pracující subjekt, přitom lidé vědí už dávno. Bývalý francouzský prezident Jacques Chirac si ho například nemohl vynachválit v předmluvě knihy, věnované právě „spánku na sílu“. Ne každý je ale prezident.
Pro většinu z nás je – s klávesnicí obtištěnou na tváři – velice obtížné vysvětlit šéfovi, že jsme se jen krátce revitalizovali. Teprve v poslední dekádě se začíná brát odpolední spánek i v západních firmách vážně. V roce 1996 newyorský institut Trend Research zařadil minispánek mezi deset hlavních zdravotních trendů. Ve stejném roce se na internetu vytvořila Světová šlofíková organizace WNO (World Nap Organisation), propagující právě power nap (který na rozdíl od podobného termínu cat nap není jen válením na způsob kocoura Garfielda, ale krátkým, výkonnostním spánkem). O rok později „turbospánek“ už běžně používali lidé z Kodaku, Pepsi a IBM.
Nyní šlofík propaguje instantně populární kniha Take a Nap! Change your life (Dej si dvacet! Změň svůj život), v níž harvardská vědkyně Sara C. Mednicková na malém prostoru přehledně (a řádně velkými písmeny) vysvětluje všechny klady pracovního šlofíku. Na Petera Workmana, šéfa jisté velké americké vydavatelské společnosti, kniha zapůsobila dokonce natolik, že po přečtení umožnil svým dvěma stům zaměstnancům využít pracoviště i ke spánku a napsal o tom motivační článek do Financial Times. „Je to rotační program – někdo pracuje, někdo spí,“ osvětlil Workman firemní spánkový režim podobný tomu v redakci českého Levelu. „Neberu to jako dvacet ztracených minut,“ dodává, „protože kolik času za hodinu ztratí ten, kdo pracuje unaven?“
Kniha toho ale slibuje víc. Obsahuje návod k tréninku, který nabízí možnost spánek si naprogramovat. Koneckonců žijeme ve věku kontroly, a ne každému vytíženému manažerovi je po chuti, že ve stavu bez kontroly stráví třetinu svého života. Podle výkřiků na obálce knihy má však nyní šanci naprogramovat aspoň ten krátký spánek přes den, a tak „změnit svůj život“. Už zase.
Dlouhá tradice
Ať už na redakčním gauči v Levelu, v japonském spacím salonu nebo pod stolem kanceláře Petera Workmana, krátký spánek má na zaměstnance baterii pozitivních efektů. Studie ukázaly, že po krátkém odpoledním spánku, který nepřesáhne dvacet minut, je zaměstnanec připraven na druhou polovinu pracovního dne naprosto stejně, jako by byl čilý do dalšího dne po celonočním spánku. Spánek propláchne mozek serotoninem, takže k poledni ztahaný, nevrlý a nevstřícný nešťastník už odpoledne zase hýří invencí. Nehledě na to, že je zdravější – pravidelný šlofík tělo obrní třeba proti cukrovce tím, že v organismu srazí hodnoty inzulinu a steroidního hormonu kortisonu. S kortisonem zatočí také růstový hormon, který spánek produkuje, a tak člověku ulehčí od stresu (pokud mu tedy u pelesti nečíhá jako smrt šéf a neodpočítává poslední minuty). Podle studií NASA umí čtvrthodinový šlofík zvýšit pozornost uondaného pracovníka o celých sto procent. A nepotřebujete NASA na to, abyste si vzpomněli, že se vám učilo vždy líp, když jste si na to schrupli – krátký spánek prokazatelně bystří paměť. Nakonec říká se přece, že ráno moudřejší večera – podle testů na pilotech se po šlofíku zvyšuje pravděpodobnost správného rozhodnutí i v infarktózních situacích. Šlofík je zakořeněn v naší DNA. Prokázal to experiment doktora Jürgena Aschoffa z německého Institutu Maxe Plancka, který zavřel lidi do bunkrů, kam nepronikalo denní světlo, a sledoval, jak se jim přednastaví spánkový režim. „Subjekty“ v bunkrech spaly šest až sedm hodin v noci... a pak, o nějakých dvanáct hodin později, si daly šlofíka.
O tom, že má šlofík dlouhou tradici, se rozepisuje německý psycholog a sociolog Rolf Degen v knize Dejte si dvacet. Egypťané a Římané si ke šlofíku zvali přátele, v některých oblastech Indie je dodnes zapovězeno budit spáče ze sna, protože mu hrozí „zlomení duše“. Už Mohamed se ukládal k odpolednímu spánku, dodnes jde o islámskou tradici. Filozof Arthur Schopenhauer o pospávání tvrdil, že „spánek je pro člověka tím, čím je pro hodinky natahování“. Nárok na odpolední spánek „siou-si“ je pro každého Číňana zapsán v samotné čínské ústavě z roku 1949. Do šedesátých let se v Irsku po poledni držela „svatá hodinka“, při níž zavíraly i hospody (v Irsku!). Siesta je v jižních zemích národním sportem. U nás nemá ani zdaleka tak uctivé pojmenování. A přitom se šlofíku oddávají takřka všichni savci a mnohé lidské společnosti. Turbospánek, šlofík, superman cat nap je vlastně úplné požehnání. Takže – proč je pro nás „chrápat v práci“ tím nejtrapnějším ze všech provinění? Kdo nám zabil šlofíka?
Podle knihy Take a nap! začal mizet někdy v 17. století – s vynálezem kyvadla coby principu umožňujícího přesný chod hodinového přístroje a následným rozšířením mechanických hodin. Po dlouhé éře slunečních a vodních hodin byl den náhle rozdělen do měřitelných jednotek – hodin, minut a sekund. „Práce se začala platit od hodiny, a ne od splnění úkolu,“ všímá si autorka Mednicková. Od té doby čas jsou peníze. A prospat čas = přijít o peníze. Sbohem, šlofíku – zvlášť ve městech, kam se lidé nahrnuli s průmyslovou revolucí a kde náhle není čas ani místo na odpoledních „dvacet“ na kupce sena či pod rozkvetlým stromem, jak spáče pamatují brueghelovské obrazy ze 16. století.
Zabiják únava
Šlofík ale zdaleka není to jediné, co v našem spánkovém režimu od té doby chybí.
Vojákům dělá při nedostatku spánku problém najít a zaměřit protivníka. To je dobrá zpráva. Špatná zpráva je, že jim to je úplně jedno – tohle i všechno ostatní.
Polovina mrtvých ve všech moderních válkách světa se přičítá nevyspalosti vojáků – zvláště takzvané „vlastňáky“, tedy palba do vlastních řad („friendly fire“), které je přičítáno 21 % padlých amerických vojáků ve druhé světové válce, 39 % padlých Američanů ve Vietnamu, 45 % Američanů v Perském zálivu a 66 % padlých amerických vojáků nyní v Iráku. Šéf americké National Defense Council Federation, vysloužilý voják zvláštních oddílů major F. Andy Messing Jr. předpověděl poslední procento slovy: „Největším zabijákem je únava, a právě teď nám tady běží na Bagdád celá armáda s nulou naspaných hodin.“ I když nemáte v rukou kulomet, neznamená to ještě, že si kvůli únavě nekopete do brány jeden vlastňák za druhým. Únava z nevyspání stojí za drobnými pracovními karamboly i dopravními nehodami, jsou jí ale rovněž připisovány největší průmyslové katastrofy – výbuch v Černobylu, havárie tankeru Exxon Valdéz i pád raketoplánu Challenger.
Podle statistiky společnosti Better Sleep Council v říjnovém čísle magazínu The Atlantic Monthly z minulého roku se v posledních sto letech zkrátila průměrná délka spánku o dvacet procent. V devatenáctém století se ještě uléhalo na matrace na devět a půl hodiny, moderní Američan má průměr už jen sedm a půl hodiny spánku.
Nic nám v tom nepomůže spánková kultura specializovaných obchodů se „zdravým spánkem“. Koordinátorka sítě Centrum zdravého spánku Simona Wagnerová má kolem sebe postele a matrace té nejlepší kvality, složené z lamelových roštů a polyuretanových materiálů různé tuhosti, přesto ale dodává, že „zdravotní matrace“ je mýtus. „Matrace ještě nikoho neuzdravila,“ říká.
Děti mezi osmým a sedmnáctým rokem dnes tráví v posteli v průměru o jednu a půl hodiny méně než jejich vrstevníci v roce 1910. „Kvalita spánku se dále zhoršila s nástupem elektrického proudu,“ připomíná MUDr. Martin Trefný z Pneumologické kliniky UK 2. LF a vysvětluje, o co nás nestřídmé využívání elektrického proudu připravuje konkrétně: „Ve tmě se produkuje důležitá hladina melatoninu, s jejímž vzestupem přichází nutkání ke spánku. Oblíbené usínání u zapnuté televize proto není tím nejvhodnějším způsobem, jak usnout.“
Množství pokusů prokázalo, že za každou ubranou hodinu spánku se člověku snižuje rychlost reakcí, pozornost i paměť. Studie prokázaly, že člověk, který naspal jen šest hodin, způsobí dopravní nehodu mnohem pravděpodobněji než ten, kdo má v krvi půl promile alkoholu. Po čtyřiadvaceti hodinách beze spánku už za volantem reaguje, jako kdyby měl v krvi celé promile, což naproti střízlivému řidiči jedenatřicetkrát zvyšuje riziko autonehody. Není divu, že hrdina seriálu 24 hodin Jack Bauer po probdělém dnu a noci vybourá každé služební vozidlo.
Jak jste na tom zrovna teď, můžete zjistit primitivním testem spánkové připravenosti. Schválně, usnete do deseti minut? Bravo! Na plácání po zádech to ale není. To, co na první pohled vypadá jako spánkový talent, je ve skutečnosti spánkový deficit.
Podle profesorky Soni Nevšímalové z České společnosti pro výzkum spánku a spánkovou medicínu přispívá k nedostatečnému spánku – kromě zmíněného vynálezu elektrické žárovky a kyvadla v mechanických hodinách – také prostý fakt, že „tendencí v současné době je co nejaktivněji život využít, a tím co nejvíce zkrátit dobu spánku“. Výrazné zkrácení spánku za poslední století však nemá žádnou oporu v přirozeném vývoji člověka. „Nedostatečný spánek nebo jeho umělá restrikce má neblahý vliv na kardiovaskulární systém, což se projevuje zvýšeným počtem infarktů, stejně jako na systém metabolický, což znamená obrovskou další skupinu chorob, jakými je obezita, cukrovka či zvýšený krevní tlak, a stejně tak i na psychickou stránku člověka.“ Při nespavosti se čtyřnásobně zvyšuje pocit deprese a tendence k dalším psychiatrickým poruchám.
Spát, či nespat
Otom, jak důležitý spánek je, ví nejvíc ten, kdo trpí jeho nedostatkem. „Populárně se tomu říká polospánek, polobdění,“ popisuje insomnii matematik Milan Vichta z Fakulty stavební a architektury ČVUT, který svého času pět let pořádně nezamhouřil oka. „V podstatě nevíte, jestli spíte, nebo nespíte.“ V období nespavosti matematik nespal i tři dny v kuse. „Po noci beze spánku mozek dokázal stále fungovat,“ vzpomíná, „ale po třech už to bylo na soustředění velice znát.“ Podobnou zkušenost má pětadvacetiletá sekretářka Lucie, která nespavostí trpí od osmnácti let: „Podávám sice pracovní výkony, ale člověk je mrzutej a nervózní, štve ho to, protože bez spánku ten den prostě není tak pěknej a intenzivní, jak by měl být.“
Matematik Vichta i sekretářka Lucie obviňují z poruchy spánku vliv svých životních situací – stejně jako třicetiletá žena z Pardubic, která trpí opakem nespavosti – narkolepsií, chorobnou spavostí. Jméno nechce uvést. Na malém městě se na psychické choroby kdekdo dívá skrz prsty a doktoři – nevědouce, co s ní je – tu do ní deset let prali prášky proti epilepsii. Přitom usínala už v ranním autobuse, spala ve škole, přišla domů, usnula znovu a vzbudili ji až ráno. „Spala jsem šestnáct hodin denně,“ říká. Když režisér Miloš Forman emigroval do Ameriky, prospal mnoho dlouhých dní – kvůli stresu z cizího prostředí.
Příčinu dlouhodobé poruchy se ale na rozdíl od režiséra Formana zmíněné ženě z Pardubic zatím ani s odborníky ze spánkových laboratoří odhalit nepodařilo. Sice netrpí kataleptickými stavy, při nichž narkoleptik usíná v polovině věty, přesto se s nepřirozeným režimem její mozek těžko srovnává – má vážné problémy s pamětí a trpí únavou. „Nedávno jsem usnula na stadionu na Spartě,“ říká narkoleptička, „ale při těch jejich výkonech, to by usnul každej.“
„Nejčastější příčiny poruch spánku jsou psychogenní, to znamená každý náš stres, rodinné rozepře, starosti v zaměstnání či nemoc,“ poznamenává k poruchám spánku profesorka Nevšímalová. Upozorňuje též na mnohé organické příčiny, jako jsou úporné bolesti, zažívací poruchy, časté močení či astma a dodává: „Procento insomnie, které je způsobeno geneticky, bez jiné příčiny, je zcela zlomkové.“
O kýžený spánek může člověka připravit i něco tak prozaického, jako je chrápání. Chrápete vy nebo váš partner? Nevyspíte se ani jeden. Pro oba je těžké dotáhnout spánek do REM fáze, zásadní fáze spánku, při níž dochází k rychlým pohybům očí. Šest procent populace trpí syndromem spánkové apnoe, při níž je zdroj chrápání – ochabnuté svalstvo v nosohltanu – tak výrazný, že při nádechu vznikne podtlak a spáč se začne dusit. „Při zástavě, která trvá deset až dvacet sekund, ubývá kyslík v krvi, trpí tím mozek i srdce a v reakci se vyplavuje adrenalin,“ vysvětluje doktor Trefný u infračervených záběrů ze spánkové laboratoře. Muž na záznamu nedýchá. Zdá se, že už se neprobudí, když se mu zachvěje břicho. „Teď,“ komentuje to Trefný, „dohnal adrenalin spáče k mikroprobuzení. Při něm se prudce nadechne, dožene kyslíkový dluh a dusí se dál.“
O krátkém probuzení spáč neví. Jeho spánek je ale přerušen. A znovu a pak ještě jednou. Celou noc je spaní porcováno na kusy, takže se – aniž by se jedinkrát probudil do plné bdělosti – nemá šanci dostat do fáze REM. Podobně jako člověk, který bydlí u trati nebo u zastávky tramvaje. Stejně jako někdo, komu v bytě pravidelně pípá elektronické zařízení či jeho spánek ruší auta projíždějící pod okny, tak jako člověk, jehož spánek ruší podroušení sousedé a letadla přelétávající nízko nad střechou. Ti všichni jsou unavení celé dny a nevědí proč. Spí přece, připadá jim. Přicházejí ale o nejdůležitější fázi. Na světě existuje jediný savec, který REM fázi nemá. Jmenuje se ježura australská a je na vymření.
Zmíněná kniha Take a nap! Change your life, která v těchto dnech mění pracovní morálku tisícům zaměstnanců zahraničních firem včetně onoho vydavatelství Petera Workmana, slibuje nevyspané společnosti náhradu. Na obálce má kolečko, na němž si za pomoci zvýrazněných hodin a průhledné folie znázorňující fáze spánku můžete nastavit šlofíka, jakého zrovna potřebujete. Čtenář si může naprogramovat základní lehký spánek, který zlepší paměť a osvěží mysl, hluboký spánek, revitalizující pozornost a pohybové schopnosti, a konečně také fázi nejhlubšího spánku REM, bystřícího vnímavost a tvořivost.
Šlofík – spasitel! To je evangelium programovatelného turbospánku. V době, v níž je cool prát do sebe jeden Red Bull za druhým, ve století, kde informační kanály hučí čtyřiadvacet hodin denně, ve světě, jenž nezamhouří oka, se objevilo něco, co nám nahradí noci beze spánku, způsobené vyčerpáním, stresem, hlukem a technikou. Poroučíme větru, dešti, řídíme obří tankery, štelujeme si organismus multivitaminy, kofeinem a antikoncepcí. Jenže současně nás čím dál víc vyhledává psychiatry a psychology. Máme pod palcem celý svět a hroutíme se z toho. A teď že bychom chtěli poroučet svému spánku?
Na celém světě není živočich, který spí v jediné dlouhé fázi denně – kromě člověka. Kmen Gebusi z Papuy Nové Guineje spí multifázovým spánkem, u našich předků to velmi pravděpodobně nebylo jiné. Při kolektivní osmihodinovce v říši snů by z kmenového ohně rychle zbyla hromádka popela. Šlofík uprostřed dne svědčil Napoleonu Bonapartovi i J. F. Kennedymu, Albertu Einsteinovi i papeži Janu Pavlu II., i Winstonu Churchillovi, který mu připsal zásluhu na vítězství v bitvě o Británii a jehož Mezinárodní šlofíková organizace jmenovala svým patronem. Hlásejme tedy podle jejího manifestu: „Vy jdete na cigáro, já jdu na šlofíka!“, protože šlofík se vrací. Nechtějme ho ale hned programovat. Buďme rádi, že ho máme.
O autorovi| DAREK ŠMÍD, redaktor Pátku darek.smid@lidovky.cz
