PRAHA Mluví se o něm jako o věčném nespokojenci, bouřlivákovi, rebelantovi, remcalovi, hrubiánovi, uzurpátorovi herců. Dnes se tomu říká image a dřív se prostě řeklo „on je prostě takový“. Jaký? Když se totiž podíváme nezaujatě a pozorněji, zjistíme, že navzdory jeho pověsti, kterou sám rád přiživoval a stále přiživuje, je tu přes desítku jeho filmových a televizních komedií, patřících mezi českými filmy k věčnosti odsouzeným evergreenům. A když se podíváme ještě pozorněji, zjistíme, že tato komediální tvorba vůbec v jeho díle převažuje. Co to znamená? To, že věčné kverulantství, buřičství, prostořekost, grobiánství a nesnesitelnost Jiřího Krejčíka je pouhá maska.
Jeho filmy nejsou břeskné řachtandy nebo obyčejné lidovky, které samozřejmě mají také právo na život, ale to není šálek čaje tohoto režiséra. Jeho humor je nejlaskavější z laskavých, i když občas také poněkud bláznivý, ale pokaždé o lidech, kteří jsou stejní jako my, mají stejné radosti i trable, stejné předsudky i maléry, stejně klopotně se prodírají ke svému štěstí, které je určitě nemine, i když třebas až po skončení představení, až už budeme z kina doma.
Hned první jeho film natočený před více než šedesáti lety podle klasikových povídek Týden v tichém domě dýchal přívětivostí a přátelskostí, tolik chybějící tehdejšímu překotnému společenskému ruchu. A stejně o dvacet let později uprostřed horečného nastolování v českém filmovém světě témat, soustřeďujících se na zkoumání odolnosti naší mravnosti a na problémy provázející dramatický vývoj společnosti kolem nás, přicházely jako laskavá vláha osvěžující dusné dny jeho komedie Svatba jako řemen a hlavně Pension pro svobodné pány.
Filmová jedenáctka snů Nevím, jestli se mu o nich někdy zdá, musím se ho na to zeptat, ale pokud se mu stává, že před ním ve snu defilují postavy jeho filmů, musí to být impozantní přehlídka.
Jistě byly hvězdy, co s ním spolupracovaly jen jednou, a pak z nějakých důvodů dost, ale být vyřazeny z filmových jedenáctek snů, kterých by se dalo z jeho filmů sestavit celá spousta, nepatřit do alba, jak se dnes říká „top ten“ krásných a silných hereckých osobností, které září v jeho filmech, by určitě nechtěly. Samozřejmě všechny jmenovat v kratičkém laudatio nelze, takže jenom, jak asi takové defilé v jeho snech vypadá: za Jarmilou Kurandovou tam kráčí Jaroslav Průcha s Karlem Högrem, mladičký Karel Effa, krásná Eva Kačírková, chladný Miloš Nebal, Marie Vášová, Zdenka Baldová, Vlasta Fabiánová, František Smolík, Ladislav Pešek, Olga Scheinpflugová, vycházející velkohvězdy Jana Brejchová, Iva Janžurová, Libuše Šafránková, herci z Činoherního klubu a Ypsilonky...
Ale honem se ještě vraťme k filmům. Celkem jich za šedesát let natočil kolem třiceti, filmografie sice neuvádějí všechny televizní filmy, i tak to však není zas tak moc, není to inflace, jako když někdo tvoří za každou cenu, to Jiří Krejčík příliš nedělal. A to, co bylo řečeno o jeho komediích - jako k věčnosti odsouzených evergreenech - platí vrchovatou měrou pro velkou část filmů, v nichž se ponořil do vážných až palčivých lidských osudů. Ať už to bylo Svědomí přes Morálku paní Dulské a Probuzení až po Vyšší princip, vesměs šlo o ukázněně sdělovaná psychologická dramata, která otevřeně nesdílela falešný kolektivní optimismus oktrojovaný společnosti po druhé světové válce a naopak neuhýbavě navazovala na nejlepší humanistické tradice evropské kinematografie jako obrazu síly lidského ducha.
Genialita v. kverulanství
Po Svědomí byl sice na čas přitlačen ke zdi a zkusil vměstnat své vidění světa do socialisticko-realistických schémat, aby poté, co se mu dostalo uznalého poklepání na ramena, opustil namáhavou cestu etických kompromisů a pokračoval ve svém putování za filmovým obrazem lidské duše. Vrcholem psychologické řady v jeho díle byla před třiceti lety Božská Ema s životním hereckým výkonem zralé slovenské herečky Božidary Turzonovové.
Takže, je-li Jiřímu Krejčíkovi vedle geniality jedním dechem přisuzováno věčné kverulantství, bouřliváctví, rebelování či remcání, je na místě se zeptat, jestli nejde spíš o jeho důkladnost, o náročnost, o neústupnost, o to, že odmítá kompromisy, kdekoliv a kdykoliv i s kýmkoliv, že prostě jenom vytrvale jde za svými sny. A kdo zná pana režiséra dlouho, ví, že po každé bouři vzápětí jako kdyby padla maska a následuje klukovský úsměv.
Poté, co se mu dostalo uznalého poklepání na ramena, opustil cestu etických kompromisů a pokračoval ve svém putování za filmovým obrazem lidské duše. Vrcholem byla Božská Ema s životním výkonem Božidary Turzonovové.
