Někdo si dělá dobře v železářství, někomu se vyjasní v nových botičkách, jiná, když je jí těžko na duši, zajde k holiči. Není na činži? Tím spíš si člověk musí udělat radost vzácnou, ale neuvěřitelně levnou knížkou. Jeden sbírá devatenácté století, druhý pragensie, třetí portréty malířů, čtvrtý všechno o filmu, všichni čtou detektivky i memoáry, všichni poslouchají muziku, takže si o ní hodně čtou... Děti rostou, zájmy se prohlubují, rodiče se dmou pýchou nad tou sečtělostí. Ještě netuší, že ta veliká knihovna, s níž snoubenci přišli do manželství, se během dospívání potomků zčtvernásobí. „Panebože, tady je knih,“ znějí první slova návštěvníků. Pořád ještě je to důvod ke skromné pýše hostitelů...
A pak se ten, kdo v bytě zůstal poslední, musí rozhodnout. Může si vůbec něco ponechat, čím podaruje známé (mají to kam dát?), co dá antikvariátu (chce vůbec knížky, na které se stávala fronta?), co diakonii (berou všechno), a nakonec – co by mohlo přijít do kontejneru s papírem (ale to si už připadá jako páter Koniáš). Myslí na vnoučata a bezmocně stojí nad sloupci zaprášených svazků. Bude ještě někdo číst Remarquea? A Hemingwaye? Puškina? Dva fochy Branalda a tři Hrabala, Masaryky dej na jednu hromadu, ať je nezasype Chandler! Tolik životů, tolik hrdinů smyšlených a tolik reálných. Tolik svědectví i tolik zbytečných slov. A hele, Lásky Alfonse Muchy? Dost aktuální, kdopak to napsal? Marta Kadlečíková, no ano, ta přece měla informace od pramene...
Miluju knížky a nenávidím je. Ne kvůli prachu, který přitahují, ne kvůli místu, jež zabírají, ne kvůli penězům, jež zpolykaly. Ta jejich vlezlá dotěrnost mě rozčiluje. Zachytí nejprve pohled, ruce zalistují, pozornost se probudí – a už je tu zase to prokletí. Tuhle knihu nedám pryč! Kam ale s nimi se všemi? Je to jako s tím slamníkem, jenže jich je víc než stébel, jsou hranaté a do kornoutů se, pane Nerudo, nevejdou.
O autorovi| Marta Švagrová, redaktorka LN
