Dramatizace prózy Radky Denemarkové Peníze od Hitlera tak, jak ji uvedl Michal Lang ve Švandově divadle, přesvědčila o tom, že diváci i v dnešní postmoderní době touží po jediném: aby jim byl vyprávěn napínavý příběh. A toho se jim v tomto případě dostalo ve vrchovaté míře navzdory krkolomnostem, které ani obratný dramatizátor a režisér v jedné osobě nedokázal úplně eliminovat. O premiéře bylo publikum doslova přimrazené k sedadlům a dýchalo s jevištěm, dokonce lze říct, že více než tříhodinovou délku představení přijalo v zásadě bez reptání. Nejsem příznivcem ovací vestoje, neboť se jimi má šetřit, ale tentokrát přece jen byly zasloužené - i pro skvělý výkon Marie Málkové, vybroušený v mnoha kontrastních ploškách. Hlavní postavu s neskutečným osudem zahrála naprosto věrohodně a ve všech nelehkých polohách bezpečně vyhmátla, oč se opřít, aby našla uvěřitelné, realistické jádro.
To, že diváci vstávali, mělo i další důvod: na jevišti se s nepříjemnou naléhavostí a vůbec ne plakátově zjevovala parta sprostých a nízkých „grebeníčků“, kteří bohužel ve skutečném životě většinou unikli trestu - nebo byly jejich hříchy zbagatelizovány. Myslím, že se nepletu, když cítím tu demonstraci hlediště jako jasný postoj k tomuto stavu věcí. No ale nejspíš jsem byla v jiném divadle a na jiném představení, jelikož Vladimír Hulec tvrdí, že výsledek Langovy snahy vytáhnout ze skříně kostlivce se rozsypal jako ochotnická bábovička. Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak odlišně lze umělecké snažení hodnotit, což mimochodem platí i o výše hodnocené inscenaci Marie Stuartovny. Ale copak se dnes lidé vůbec umí na něčem shodnout? Proč by nás tedy mělo překvapovat, že to nedokážou u tak neuchopitelného a subjektivně vnímaného oboru lidské činnosti, jako je umění, notabene to dramatické. A tak nezbývá než si subjektivně přát, aby kolega Hulec zůstal se svým názorem jako kůl v plotě.
Česká televize v rekordním čase pořídila přepis nové prózy Pavla Kohouta Smyčka. Známý spisovatel ve svém umně uštrikovaném příběhu, samozřejmě kromě portrétu hloupoučkého básníka (zvaného soudruhy rudý Mácha), který to vše myslel dobře, stihl ještě, neznámo proč, vsunout epizodu zlého, arogantního řvoucího primitiva - režiséra Emila. A protože se věc tváří jako dokument doby, lze si dosadit jediné jméno - Emila Františka Buriana, tvůrce českého moderního divadla a člověka s mimořádně tragickým osudem. Zde je ovšem dosti amatérsky prezentován režisérem Petrem Kracikem jako odpudivá karikatura. Že by Pavkovi šlápl na kuří oko někdy i Emil?
