Výtvarná skupina Cracking Art nyní vystavuje v pražském Museu Kampa: umělohmotní červení pudlové a svítící žlutí tučňáci jsou dobře vidět i z vltavského břehu. Za skupinu šesti umělců, které nejenom doma v Itálii proslavily hravé instalace, hovoří Alex Angi a Renzo Nucara.
* LN Co znamená název Cracking art?
Použili jsme termín z ropného průmyslu. Ropa je takový materiál, z něhož se dá dělat úplně všechno, no a cracking je jedna fáze při jejím zpracování – krakování. To je fáze, kdy se přírodní materiál mění v umělý pomocí člověka, který působí jako katalyzátor. Je to jako nukleární reakce, z níž pak vzniká nespočet produktů včetně umělé hmoty.
* LN Proč jste si vybrali právě umělou hmotu jako základní hmotu, z níž tvoříte?
Protože je absolutně současná, a když chceme dělat současné umění, není nic vhodnějšího.
* LN Děláte abstraktní plastiku, ale velkou atrakcí vašich instalací jsou naddimenzovaná zvířata. Co pro vás jejich figury představují?
Vyjadřují přírodu v ohrožení, je to příroda, která volá o pomoc. Všechno je významově propojené: zvíře je součástí přírody a umělá hmota zase produktem lidí, který zamořil svět. Používáme recyklované materiály, takže třeba plastikové lahve přetvoříme ve zvířata. Má to svůj hluboký smysl jako plastikové želvy, které jsme na benátském bienále nechali pochodovat z laguny. Zvířata jsou pro nás zosobněním rozporů naší civilizace. Lidem jsou přece nejblíže, odrážejí jejich chování, postoje. Jsme schopni empatie k nim i naprosté necitelnosti, vždyť je milujeme, ale také pojídáme. Zvíře má tolik významů a výborně komunikuje. Vezměte si krokodýla – může znamenat něco, čeho se budeme až atavisticky děsit, ale také komerční artefakt, hračku, která se dobře prodává a hrají si s ní děti. Zvířata v každém případě mají schopnost různě působit na naši citlivost.
* LN Vaše plastiková zvířena ale budí pozornost nejenom signální barevností, ale i hravým provedením, ironií.
To je smrt, která se směje. Až přijde konec světa, na kterém všichni usilovně pracujeme, bude to zřejmě svým způsobem velmi zábavný. Chceme co nejvíc komunikovat a to je způsob, jak toho dosáhnout. Chceme být milí, ale za touto roztomilostí by mělo být drama, napětí. Žijeme, bavíme se, jsme ironičtí, ale problémy přetrvávají a nemůžeme si dovolit je ignorovat .
* LN Jak dlouho už fungujete jako skupina a v kterých městech jste uskutečnili svoje instalace?
Společně pracujeme a vystavujeme od roku 1993. Většina z nás žije v severní Itálii, v Piemontu, v městě Biella, kde máme ateliér. Také jsme tam několikrát vytvořili kompozici pro konkrétní lokality. Vystavovali jsme v mnoha velkých italských městech od Milána až po Řím. Vždycky vycházíme z možností, které nabízí ta která lokalita, vyhovují nám historická centra, ale nemáme nic proti moderním čtvrtím. Třeba v Bergamu jsme zavěsili na obchodní dům růžové krokodýly, myslím, že dobře kontrastovaly s šedou barvou a strohou architekturou. Naše instalace vznikly i v dalších evropských metropolích – v Bruselu, Londýně. Je pravda, že naše projekty nejsou nejlevnější a my pořád musíme shánět sponzory. A není jednoduché je zaujmout a zároveň neztratit ze zřetele výpověď, o kterou usilujeme.
* LN Uživí vás volné umění, které děláte?
Ne, ale to je normální, realizujeme si sen, naše představy a jsme ochotní jim něco obětovat. To ale není žádná italská specialita, takové dilema řeší větší část výtvarných umělců. Jistě že se občas něco prodá, ale každý z nás se živí ještě jinak, vesměs činností, která je různě spojená s výtvarnou profesí. Jeden z nás má tiskařské studio, jiný zase bohatou manželku. Musíme to jenom dobře skloubit. Ovšem je pravda, že už máme určité renomé a to nám pomáhá shánět peníze na další projekty.
