* LN Proč jste si vybral z Čapkových her právě tuto?
Jednoznačně z leknutí. Napsal jsem pro Vinohrady hru Náměstí bratří Mašínů, ale ve finále jsme se ohledně jejího inscenování neshodli. A z kompromisních titulů byla Věc Makropulos nejzajímavější. Už dřív jsem v Hradci dělal R. U. R., takže zřejmě platím za ostříleného ,,čapkobijce“. I když vzbuzuje mezi divadelníky velmi protichůdné reakce, pro mě je Karel Čapek idol. Ale stejně jsem se kroutil, jelikož mi první dvě dějství téhle hry lezla na nervy, celá ta kostrbatá causa sporu Prusů a Gregorů... ale od třetího dějství je až neskutečně řezavá, moderní a vášnivá. No a pak je tu samozřejmě Daniela Kolářová...
* LN Čapek se tu zamýšlí nad lidstvem jako celkem, ubírá se vaše výpověď stejným směrem?
Téma je provokativní stále. Plastičtí chirurgové a genetici mají dnes pré. Kdekdo by chtěl zůstat věčně živý a mladý. Nechat se naklonovat čerstvý, bez tumorů a jaterních skvrn. Je dost smutné sledovat, jak ti nedávní frajeři a frajerky mizejí v eldéenkách... A vytlačování smrti z vědomí má v Čechách silnou tradici. Chtěli jsme Čapkovy teze a filozofické premisy doplnit zkušenostmi ze všedního života. Aby divák tu konfrontaci s nesmrtelností pocítil bolavě přes běžné situace z denního života. Domyslet vše do trýznivých důsledků.
* LN Vidíte závěr a vyústění hry stejně pesimisticky nebo rezignovaně jako autor?
Podle Čapkových dopisů z té doby to spíš vypadá, že byl pěkně utahaný, přetažený z práce a společenských aktivit. Začínala v něm hlodat ta protivná nemoc a on toužil nehybně sedět u moře, zavřít oči. Ale pesimista nebyl. Životní tempo je děsivé. Taky lítám jako hadr na holi, a najednou zjistím, že mi bude za pár let čtyřicet. Ale Kurt Vonnegut, tenhle mistr grotesky, co zakončil život neméně groteskním pádem ze schodů, by na to řekl Hajhou. A to je ta správná reakce. Hajhou. Pesimista nejsem.
* LN Jak vidíte hlavní hrdinku?
Obsazení Daniely Kolářové do role Emilie Marty bylo první a jedinou volbou. Ona sice vypadá, že by mohla být unesena do oblak pápěřím z pampelišky, ale je to tvrdý profík a dříč. Nebojí se na jevišti zohavit ani ztrapnit a tím pak neomylně naláká Krásu. Vycházeli jsme z toho, že potkat bytost stovky let starou znamená potkat časoprostorovou anomálii. V její blízkosti se musejí dít podivné věci. Muži se houfují, ženy osamostatňují, květiny se vyvlékají z květináčů směrem ke stropu a posouvá se nábytek. Vinohradská Věc Makropulos je takový mudrující, komorní horor.
* LN Jak jste se vy, odchovaný alternativou, cítil v konzervativnějším prostředí?
Já v červnu premiéroval v Národním v Brně hodně svéráznou adaptaci Našich furiantů, takže jsem měl trénink. Prostě si na zkoušky berete slzný plyn a chránič zubů. Ba ne, bylo to až na drobné zádrhele moc fajn. Jen jeden herec mi vrátil roli už druhý den a říkal, že ode mě sice nic neviděl, ale že jsem určitě formalista jako Morávek a Pitínský. Ale já klidně budu i formalista, hlavně když ne formaldehista. Konzervování divadelních mrtvolek mě opravdu nebere.
* LN Píšete něco nového?
Divadelní hru Elektrické křeslo: Všední den. A taky filmový scénář Jedlíci čokolády. A s Vladimírem Morávkem adaptujeme pro natáčení mou hru Akvabely. Píšu ostošest. Je nejvyšší čas odjet k moři.
