10 let od zlatého Nagana
PRAHA Na konci zlatého příběhu vyšel Ivan Hlinka ze šatny mezi novináře a kapalo z něj šampaňské. První otázka, která k němu přilétla po finálovém triumfu se však příliš nepovedla - Jaké máte pocity?
„To je nejgeniálnější otázka, jakou dostávám od doby, kdy jsem začal hrát za nároďák,“ odvětil dobře naladěný kouč.
Druhý dotaz byl ještě lepší: Na jaké místo mezi svými úspěchy byste tohle olympijské zlato zařadil? Hlinka předstíral, že dlouho přemýšlí a pak vystřelil: „Je to přesně můj osmnáctý úspěch v životě...“
A pak svoji řeč nezapomenutelně ukončil: „Tenhle turnaj jsme vyhráli, protože jsme měli obrovskou vůli po vítězství. A víte co, já teď nechci bejt příliš chytrej, protože už jsem měl šampaňský a mezi to jsem šoupnul nějakou vodku...,“ a vrátil se do šatny.
Víra v Růžičku se vyplatila
Na začátku onoho naganského příběhu však po Hlinkovi nikdo šampaňské nestříkal, naopak se do něj leckdo po oznámení nominace trefoval. I někteří trenéři kroutili hlavou nad tím, že do národního týmu vzal Vladimíra Růžičku, kterého Hlinkovi předchůdci plných osm let přehlíželi. Jenže Hlinka si ho prosadil. Dal mu navíc kapitánské céčko a na ledě ho postavil na centra vedle Jaromíra Jágra. Z Philadelphie zase vytáhl trochu nečekaně zkušeného a tvrdého beka Petra Svobodu, který uměl anglicky víc než česky. Nevsadil ale pouze na hvězdy z NHL. Do Japonska nominoval hned osm hokejistů z extraligy, včetně jednadvacetiletého mladíka Milana Hejduka. I za Hejdukovo jmenování sklidil Hlinka notnou dávku kritiky, leč zviklat se nenechal. Před Naganem prohlásil, že by chtěl s týmem postoupit do semifinále, později však přiznal, že o zlatých medailích se mu skutečně ani nezdálo. Tak velký fantasta zase nebyl. Jenže v Naganu se různorodé povahy hokejistů nevídaně semkly a pod Hlinkovým vedením se tahle parta sebevědomě vydala na velkou cestu za zlatem. V brance čaroval Hašek, Svoboda fungoval i jako ochránce spoluhráčů a nasazení Růžičky k Jágrovi se ukázalo jako geniální tah.
Jágr: Nikdy se nechlubil
Mezi hráči a Hlinkou se utvořila mimořádně pevná vazba vzájemné důvěry, hráči za koučem svorně kráčeli a hlavně - bez výhrady ho ctili. Bezpochyby i pro jeho férové chování. „Nikdy se nad žádného hráče nevyvyšoval a svým přímým jednáním dokázal tým zpravidla strhnout k maximálnímu výkonu,“ vzpomínal na Hlinku Jágr. „Nikdy jsem ho také neslyšel, že by někdy vykládal o svých úspěších...“ Hlinka přiznával, že nemá rád příliš hodné hokejisty, mazánky, jak říkal. Dovedl k sobě geniálně poskládat různorodé typy hráčů a navíc - pro Česko byl ochotný učinit možné i nemožné. A když nad Naganem dozněly po finále tóny české hymny, Hlinka do televizních kamer řekl: „Pro nás je největší odměnou fakt, že se lidi u nás doma v Česku díky hokeji zase dali dohromady. Tak zítra na Staroměstském náměstí!“
Seriál k desátému výročí Nagana sledujte tento týden v LN
