V životě každého rockera přijde chvíle, kdy se potřebuje vyrovnat s bluesovými kořeny. Je vlastně s podivem, že Tom Petty nenatočil CD Mojo už mnohem dřív než na prahu šedesátky. A i když pro bluesovou dvanáctku nemá úplně ideální hlas, díky jeho bezchybné skupině Heartbreakers může album oslovit nejednoho vyznavače americké klasiky.
Sympatické je už rozhodnutí kapely nenahrávat v regulérním studiu, nýbrž v Pettyho relativně nové zkušebně. Písničkář chtěl, aby posluchači měli stejný zážitek jako muzikanti při svém soukromém jamování, z něhož se čas od času vylíhne nová melodie. Nic se nedotáčelo a na desku se dostaly hlavně kousky, u kterých nás neokouzlí ani tak originalita, jako pohoda a sehranost šestice rockových veteránů.
Popravdě, celé „kouzlo“ tentokrát spočívá ve šťastné kombinaci Pettyho zpěvu - jako když nožem krájíš vzduch - a „mluvících“ sól kytaristy Mikea Campella. Zbytek je stará rhythm’n’bluesová škola, v níž nesmí chybět souzvuk elektrické kytary a foukací harmoniky, dixonovský dupák a la Hoochie Coochie Man anebo akustické rockabilly a la Folsom Prison Blues. „Pár věcí je jak od Allman Brothers. Nemyslím písničky, ale jejich náladu,“ připouští Petty, jenž se - alespoň v krátkém filmovém dokumentu - chvílemi zdá být pod parou, což ovšem u takové nahrávky vůbec nevadí.
Povídka z motelu Mojo je typickým příkladem alba, na němž vynikají skladby, které by se na kompilaci největších hitů asi nedostaly. Není to nedostatkem kvalitního materiálu, ale záměrným ignorováním velkých motivů ve snaze soustředit se na samotné hraní. Petty pro tyto písničky razí hezký termín „jammy“. Ale byla by chyba házet je všechny do jednoho pytle. Překrásná balada Something Good Coming nebo setkání ducha Beatles s jazzovými bicími v písni First Flash Of Freedom jsou důkazem, že hudebníkům šlo o víc než o pár příjemně zabitých odpolední.
Za vrchol a zároveň dělicí čáru lze považovat potenciální hit I Should Have Known It se „špinavým“ hardrockovým soundem. Když Petty naštvaně zakrákorá „díky za nic, fakt moc dík“, nechtěli bychom být na místě té, které vypalovačku adresuje. Matador post-dylanovského folk-rocku elegantně vytahuje z rukávu letmé vzpomínky (Let Yourself Go s „hammondkami“ klávesového kouzelníka Benmonta Tenche a textem o čekání v dešti na břehu řeky) i náměty na povídku (The Trip To Pirate’s Cove o uklízečce z motelu v Santa Cruz, se kterou se seznámil, když mu na silnici uletělo kolo). Nevyhýbá se ani poselstvím, ovšem nikterak mentorským - viz varovná skladba High In The Morning, začínající slovy: „Chlapče, ta flaška patří ďáblu.“
Po nevyrovnaném období na přelomu nového tisíciletí se Tom Petty vrátil v nejlepší formě. Posílen zkušenostmi z živého nahrávání se svým vedlejším projektem Mudcrutch přiměl Heartbreakers, aby odhodili veškeré berličky a definitivně potvrdili, že patří k nejlepším koncertním sestavám v historii pop music.
***
Tom Petty and The Heartbreakers: Mojo Reprise Records / Warner Music 2010
O autorovi| MICHAL BYSTROV, Autor je hudební publicista
