Kdyby tedy Masaryk za války zemřel, stal by se prezidentem Karel Kramář, píše Tomáš Zahradníček a dodává: „Vyjímal by se dobře na portrétech v úředních místnostech i na poštovních známkách. Školním dítkám by se v hodinách dějepisu barvitě líčilo jeho statečné chování za války a jak v roce 1916 jako vlastizrádce odsouzený Rakouskem Uherskem k smrti jen o vlásek unikl popravě.“ Lišila by se Kramářova první republika od první republiky Masarykovy? Tomáš Zahradníček si myslí, že moc ne: „Změnilo by se mnoho podružností, ale celý kus by se patrně přepisovat nemusel. Masaryk z Hradu zápasil s fiktivní hrozbou ze strany Vatikánu a katolické církve, v Kramářově éře by se na Hradě psala ústava neexistujícího demokratického Ruska.“
Masaryk válku přežil a 14. listopadu 1918 byl na Kramářův návrh, který jako předseda Národního výboru předsedal první schůzi Revolučního národního shromáždění, jednomyslně aklamací zvolen prvním československým prezidentem. Na Kramáře zbyla funkce prvního předsedy vlády. O dva měsíce později se vydal na mírovou konferenci do Paříže.
„Kramář: naprosto nemožný“ Hypotéza Tomáše Zahradníčka, že by se masarykovská první republika od kramářovské příliš nelišila, stojí na předpokladu, že vysoké státní funkce neutralizují vášně a obsese osob, které je vykonávají. Krátce řečeno, že prezidenti podepisují smlouvy a zákony, s nimiž osobně vůbec nesouhlasí, stýkají se s osobami, které jsou jim nemilé, či dokonce odporné, a pokud jako Masaryk cítí nutkavou potřebu polemizovat s autory novinových článků, činí tak anonymně či pod pseudonymem.
Ovšem půlroční účinkování Karla Kramáře na mírové konferenci v Paříži je dokladem, že pro některé typy povah tento předpoklad neplatí. Jak si dobře povšiml historik Jan Galandauer, asi nejčastějším slovem, které se objevuje v Kramářově korespondenci z Paříže, je adjektivum „úžasný“. To však první československý premiér užíval nikoli v českém, ale v ruském slova smyslu, tedy jako děsný, příšerný či strašný. Již v prvním dopise Masarykovi z 23. ledna 1919 ho použil čtyřikrát: „Vliv Ameriky je úžasný – ve všem je cítit nereelní profesorství Wilsonovo a jeho neznalost poměrů. (...) Všecko se nyní točí okolo ruské politiky, a to Anglie s Amerikou tvoří pravé úžasy. Já žádal, abychom byli také k poradám přibráni, poněvadž tam máme 50 000 vojáků a spasili jsme Sibiř – Pichon a Clemenceau jsou pro to, ale posud se k tomu nedostali, poněvadž se zdá, že jsou úžasné rozpory mezi nimi. (...) Je to strašná budoucnost, která se tvoří. (...) ubozí Rusové jsou přímo zdrceni a všichni říkají: Když to musí být, sejdeme se s Němci. A člověk jim to nemůže zazlívat, poněvadž s nimi Dohoda jedná přímo hanebně. To jsou úžasné věci.“ Kdyby měl ve zvyku používat české pojmy v ruském slova smyslu i ministr zahraničí Edvard Beneš, psal by zřejmě do Prahy, jak „úžasný“ je Kramář. Třetího února 1919 to vyjádřil v dopise Masarykovi dost nediplomatickou češtinou: „Kramář: naprosto nemožný.
Dělá zde zle, nemá smysl pro význam své osoby, naší úlohu atd. Je deprimován, poněvadž myslil, jak mu budou dělat honneury, jak bude vším točit, jak bude mít význam a všecko v ruce...“
Jak dopadlo Kramářovo účinkování na mírové konferenci, je všeobecně známo: z funkce premiéra byl de facto odvolán a Národní shromáždění mu za jeho činnost v Paříži opomnělo dokonce i poděkovat. Kramář celou situaci osobně velmi těžce nesl, čemuž se nelze vzhledem k jeho povaze divit. Pro člověka, který celý život zasvětil politice a považoval se za předurčeného k nejvyšším funkcím, muselo jít o „úžasnou“ ránu. Nikdy se z ní již nevzpamatoval. Jak trefně napsal v jeho nekrologu Záviš Kalandra, „Kramář neustále myslel v kategoriích vděčnosti a nevděčnosti“ a kdeco se mu „skládalo v řetěz černého nevděku“.
Prvorepublikový osud Karla Kramáře potká dříve či později většinu demokratických politiků: jednou již nebudou moci kandidovat, nebudou zvoleni nebo budou odvoláni. „Kramářovský problém“ tak představuje jen vyhrocenou podobu obecného demokratického problému, který by se dal formulovat do otázky „co s nimi“: Co s politiky, kteří se přežili, jejichž ideály se vyčerpaly, jejichž voličská podpora klesla?
Ani hlavou, ani kapsou Odchod z vysoké politiky představuje trauma, které bolestně zasahuje i jedince, kteří měli menší ambice než Karel Kramář. Demokratický systém se jej snaží mírnit různými způsoby. Všeobecně se uznává, že bývalý ministr má nárok na prestižní úřední či diplomatickou funkci nebo alespoň lukrativní místo ve správní radě státního podniku. S prezidenty je to horší, ve většině zemí mají právo na doživotní rentu, ale co když jsou příliš mladí na to, aby se stali politickými důchodci? Připomeňme například rozpaky Francouzů z postprezidentské kariéry Valéryho Giscard d’Estainga, který nebyl na počátku 80. let znovuzvolen do funkce hlavy státu ve svých pětapadesáti letech. V dalších desetiletích vykonával řadu funkcí, byl například zvolen předsedou Regionální rady v kraji Auvergne, což by v českých podmínkách asi odpovídalo funkci hejtmana kraje Vysočina.
Karel Kramář po svém sesazení z postu premiéra již nikdy nezastával žádnou vysokou politickou funkci, protože odmítal uvažovat o čemkoli jiném než o postu prezidenta či předsedy vlády. Odmítl stát se předsedou Senátu, protože chápal, že tento post je politicky bezvýznamný. Již 7. května 1919 psal z Paříže Masarykovi: „Bohudíky nejsem ani hlavou, ani kapsou odkázán na nějakou službu republice a mohu snad pro ni dokonce vykonati víc, zejména pro její vnitřní očistu, když nebudu svázán ohledy koaličními.“ Vraťme se k počáteční úvaze o dějinách, které se nestaly, ale stát se mohly. Dne 8. ledna 1919 si Karel Kramář nemusel brát ke kalhotám šle, ale pásek, a peněženku dát ne do levé, ale do pravé kapsy kabátu. Mohl také sedmnáctiletého anarchistu Aloise Josefa Šťastného přijmout v kanceláři oblečen jen do saka. V těchto případech by jistě podlehl vražednému útoku, z něhož ve skutečných dějinách vyvázl takřka zázrakem. Jeho pohřeb by se nepochybně stal velkou národní manifestací, zločin by možná urychlil vypořádání se s radikální levicí a on sám by v českém dějinném pantheonu jistojistě obsadil místo hrdiny a mučedníka. Historici by nemuseli do jeho biografie zařazovat kapitoly nazvané „Kramář a fašismus“, popisovat jeho podnikatelské neúspěchy ani se snažit pochopit jeho utkvělé představy o slovanské vzájemnosti, Rusku či protibolševické intervenci. Dějiny však byly ke Karlu Kramářovi neúprosné. Osmého ledna 1919 si oblékl šle a naditou peněženku si dal do levé kapsy. O osm dní později odcestoval na mírovou konferenci do Paříže...
***
Předneseno 16. listopadu 2010 na semináři Centra pro ekonomiku a politiku
Odchod z vysoké politiky představuje trauma, jež bolestně zasahuje i jedince, kteří měli menší ambice než Karel Kramář
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
