Politika v literárním díle je jako výstřel z pistole na koncertě, něco nesmírně hrubého; přece však jí nelze odepřít pozornost. Budeme mluvit o velikých ohavnostech… Tímto citátem ze Stendhalovy Kartouzy parmské uvádí Orhan Pamuk (* 1952) svůj román Sníh.
Ano, Pamukovo dílo, vydané v Turecku v roce 2002, vypráví především o politice. Paradoxně. Autor byl totiž původně ze zásady nepolitickým spisovatelem. Věřil dokonce, že politika v literárním díle ničí umělecké kvality. Díky svým prvním románům se však stal velmi populárním. Jeho knihy se začaly prosazovat i v zahraničí. A Orhan Pamuk byl najednou veřejnou osobou, svědomím národa, intelektuálem, od kterého se očekávalo, že se bude vyjadřovat k politickým otázkám.
A tak se vyjadřoval. Kriticky. Mluvil o turecké politice v rozhovorech, podepisoval petice a účastnil se politických akcí. Byl přesvědčen, že turecký stát pošlapává demokracii a lidská práva. Postupně se – jak sám říká – zapojil do „politické války proti tureckému státu a establishmentu“. Stále ovšem „mimo literaturu“.
Pak si ale řekl: „Co kdybych někdy napsal politický román a dostal to všechno ze sebe.“ A vznikl Sníh.
Smrt v cukrárně Nový život I v Česku byl Orhan Pamuk nejprve znám jako disident. Za své politické názory byl totiž stíhán: promluvil o genocidě arménského obyvatelstva, což bylo v Turecku donedávna trestné. Jeho příběh se dostal i do českých novin. Česky vyšla jako první kniha Istanbul (2003) až v roce 2006, kdy autor získal Nobelovu cenu. Následovaly překlady románů Jmenuji se Červená a Nový život. Sníh, pro zdejšího čtenáře určitě nejpřístupnější z Pamukových děl, vychází česky až nyní.
Osu románu tvoří tragický příběh někdejšího levicového aktivisty a neúspěšného básníka Kerima Alakusoglua, který vystupuje pod pseudonymem „Ka“. Můžeme jen hádat proč. Má to být narážka na zeměměřiče K. z Kafkova Zámku? Hraje v tom roli tajemná slovní hříčka: Ka, Kar, Kars? Kar je turecky sníh a Kars je město, kde se převážná část románu odehrává.
Ka se po letech vrací z německého exilu do Turecka. Vydává se do pohraničního města Kars, aby se tam setkal se svou studentskou láskou Ipek. Tajně sní o tom, že s ním Ipek odjede do Německa a stane se jeho ženou. Oficiálně má Ka napsat reportáž o blížících se volbách – v nichž se očekává vítězství islamistické strany – a hlavně o sérii sebevražd mladých dívek.
Po jeho příjezdu odřízne husté sněžení Kars od zbytku světa. Nepřipraví tím však jeviště pro idylickou zimní pohádku. Naopak. V zasněžených ulicích Karsu se rozpoutá krvavé politické drama.
Ka se během tří dnů svého karského pobytu stane svědkem politické vraždy a bizarního vojenského puče. Setkává se s islamisty, kurdskými separatisty, marxistickými a nacionalistickými radikály, dokonce s celostátně hledaným teroristou. Zapojuje se do konfliktu mezi opozicí a vojenskou mocí. Při tom všem se snaží svést Ipek.
Pamuk zpracovává vážná politická témata. Připomeňme, že děj je zasazen do 90. let minulého století, kdy v zemi vládli nacionalisté, kteří se pomocí armády snažili zastavit nástup politického islamismu. Autor ilustruje konflikt mezi západním modernismem a tradiční islámskou kulturou, mezi demokracií, islámem a protináboženskou ideologií Turecké republiky. Vztah mezi Tureckem a Západem. Mezi evropským Istanbulem a zaostalým venkovem. Sníh však není politická agitka. Nemá vyjádřit autorův názor na turecká dilemata či nabídnout řešení aktuálních problémů turecké politiky. Spíše naopak. Autor problémy problematizuje, aktéry vážných politických dramat dokonce zesměšňuje, odhaluje nesmyslnost jejich postojů. Vážný vnitroturecký konflikt se v zasněženém Pamukově Karsu mění ve frašku.
Vrcholným místem románu je schůze představitelů karské opozice, kteří mají na Kaův popud sestavit společné prohlášení pro německé noviny. Tajné shromáždění se zvrhne v komedii, při níž se islamisté, teroristé a kurdští separatisté předhánějí v tom, kdo navrhne uhozenější formulaci – a odhalí naivnější představu o Západu. Nakonec se pohádají. Absurditu přitom podtrhuje fakt, že Ka celou akci spunktoval jen proto, aby dostal otce své vyvolené z domu. Ipek se s ním totiž odmítala vyspat s tím, že s otcem pod jednou střechou to nejde.
I vojenský puč v Karsu připomíná frašku – nebýt samozřejmě sedmnácti mrtvých. Nakonec, zásah vojska proti islamistům řídí principál kočovného divadelního souboru.
Absurdita za absurditou. Radikální islámský student se touží proslavit jako první turecký autor sci-fi. V karských novinách vycházejí zprávy o událostech, které se teprve stanou...
Důležitým rysem Pamukova románu je také jeho propracovaná struktura. Ústřední děj zachovává dramatickou jednotu místa a času. Sníh uvězní všechny aktéry v Karsu. Přichází zápletka. Tu však v nejnapínavějším místě přeruší kapitola, jejíž hlavní postavou je autor Sněhu. Románový „Orhan“ v ní pátrá ve Frankfurtu po tom, co se stalo po Kaově návratu z Karsu, čtyři roky po událostech v zasněženém Turecku. Po této kapitole se děj opět vrací k původní zápletce. Na konci románu se však znovu objevuje „Orhan“. Tentokrát přijíždí do Karsu. Setkává se s Ipek a dalšími svědky dramatických událostí. Snaží se dozvědět, co se tehdy vlastně stalo. A prožívá to, co před ním Ka. Například také podlehne kouzlu Ipek.
U Pamukových děl nesmíme zapomenout ani na nekončící hru symbolů, metafor a odkazů. Dominantní roli hraje v tomto románu sníh. Spoluvytváří tíživou atmosféru provinčního Karsu, ale také slouží jako inspirace pro Kaovu poezii a k úvahám o Bohu, náboženství a životě.
Každý detail je důležitý. Každý symbol je rozporuplný. A často nese více významů. Například názvy podniků. Cukrárna, v níž se Ka a Ipek poprvé setkají sami, se – stejně jako jeden z předchozích Pamukových románů – jmenuje Nový život. Právě v ní však politický radikál zastřelí ředitele školy za to, že brání ve studiu dívkám v tradičním islámském šátku. Nedaleký hotel, kde karští radikálové nadávají na Západ a jeho postoj k Turecku, se nazývá Asie. Víc než angažovaný intelektuál UPamuka není nic jednoznačné. Ani politika, ani výklad symbolů, ani hodnocení stěžejních postav, místy ani jejich identita a nakonec ani hlavní myšlenka románu.
Kdo je Ka? Citlivý intelektuál? Anebo pokrytec? Proč se o něm mluví jako o básníkovi, když se z jeho díla dozvídáme pouze o devatenácti básních napsaných během krátkého pobytu v Karsu? Například v Německu o jeho básnictví nikdo nic neví. A všechny německé stopy, na něž naráží autorovo románové ego „Orhan“, svědčí o tom, že je to spíše zoufalý osamělý člověk, opilec, který propadl pornografii. Ani Kaovy básně vlastně neexistují. Ztratily se. Románový „Orhan“ o nich ví pouze z Kaových deníkových zápisků.
Nakonec: je Pamukův Sníh vůbec politický román? Autor to tvrdí. Máme ale autorovi věřit? Není politika jen prostředkem k vylíčení něčeho hlubšího?
Odpověď není důležitá. A snad ani možná. Žádná interpretace románu není definitivní. Sníh je však v každém případě geniální dílo. Mnozí čtenáři možná nebudou ochotni luštit propletenec symbolů, metafor a odkazů. Většina z nich řadu souvislostí v textu snad ani nepostřehne. Mnozí se spokojí s magickou atmosférou zasněženého Karsu – a s tragickým příběhem protagonistů. Mnozí změní svůj pohled na Turecko.
I zjednodušené čtení Sněhu však určitě stojí za to. Román přesvědčivě dokazuje, že Orhan Pamuk není jen angažovaný intelektuál. Je jedním z nejpozoruhodnějších světových autorů naší doby.
KNIHA TÝDNE
Sníh
Orhan Pamuk Přeložil Petr Kučera. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2009. 416 stran.
O autorovi| PETR ZAVADIL, Autor je zástupcem šéfredaktora LN
