KOMENTÁŘE LN
Šmírovat se nemá. Ta zásada platí i pro novináře, hlavně když použijí diktafon, ač se dušují, že široko daleko žádný není. Patří však ke šmírování i kamery v parlamentních kuloárech? Podle vedení Poslanecké sněmovny ano a od včerejška je jim konec. Sněmovna tak z hlediska mediálního zpravodajství připomíná Jižní Afriku éry apartheidu. Zatímco jednací sál je „i pro barevné“, rozuměj pro redaktory, kameramany i techniky, kuloáry jsou „jen pro bílé“, rozuměj pouze pro redaktory. Proč se vlastně mění letitá praxe televizních záběrů z parlamentu?
Kamery zabírají příliš místa, tvrdí kancléř sněmovny Petr Kynštetr. To myslí vážně, že pisálek se do kuloárů vejde, ale kameraman už ne? Kdepak, čert je zakopán jinde. Nejde o to, kolik místa kamery zabírají, ale o to, co zabírají. Jde o to, co my jako diváci můžeme spatřit bokem, někde v pozadí zpovídané osoby: třeba delegáty trapně prchající před dotazem či arogantně odhánějící novináře.
Pro poslance je kamera jako oheň: dobrý sluha, ale zlý pán. V jednacím sále slouží ke zviditelnění, tak ať běží. A pak vidíme exhibicionisty. Jakmile kamery zhasnou, začne se jednat. Když 3. března na neuskutečněné mimořádné schůzi mluvil Jiří Paroubek, vznikl spor. Má se ta řeč vůbec archivovat, nebyl li schválen program? Ano, to byla řeč pro public relations, pro kamery. Ale tam, kde je kamera pánem zachycujícím vše bez kontroly, v kuloárech, je to opačně. Jak řekl občanský demokrat Zbyněk Novotný: „My nechceme, abyste tady byli! Prostě tohleto je prostor pro poslance.“ Ne, pane poslanče. Parlament symbolizuje průhlednost demokracie. Má-li být transparentní, nechť je transparentní od sklepa až po půdu včetně sálů i kuloárů. Ať vidíme, jak se naši zástupci vyhýbají otázkám, jak gesty odhánějí obtížný hmyz. Nejsou na soukromém večírku, ale v práci, a to za naše peníze.
