130 let

Kytka pro Oldu Dolečka z Luhu

Česko

ZATRŽENO ZÚstí nad Orlicí do Chocně vybudovali cyklostezku, pěkně se vine údolím Divoké Orlice, po té rovině člověk párkrát šlápne do pedálů a je v cíli. V sobotu to byla vysloveně idylka, slunce svítilo, Orlice pěnila, děti křičely, psi štěkali, párky se miliskovaly a báby táhly dvoukoláky s trávou pro králíky. Pak jsme přijeli k nenápadnému pomníčku a za křovím na nás jukala špinavá okna. Ta patřila hájovně na Luhu, jak jsme si přečetli. Tady za války bydlela rodina hajného Dolečka, který se s rodinou zapojil do odboje. V březnu 1943 je sebralo gestapo, odvezlo do Pardubic a po mučení skončili v koncentrácích, otce popravili. Synu Oldřichovi bylo pouhých šestnáct. A já si vzpomněla, jak jsem před rokem dostala knížku od Stanislava Motla, kterou jsem mohla číst jen po kouscích, protože příběhy, které tam sesbíral, byly tak drastické, že to ani jinak nešlo. Ten šestnáctiletý kluk všechno vydržel a nepromluvil a pak ho poslali do koncentráku v Moringen Soling. Příběh je ještě strašnější, protože na universitě v Göttingenu na něm dělali pokusy, až nakonec oslepl, ochrnul a zemřel. A nikdo mu nepomohl, i když už bylo tři měsíce po válce.

Položit život za vlast, to je přece dneska tak staromódní, nepatřičné. Vlastenectví, ale prosím vás jděte, koho to zajímá. A pak my Češi přece žádné hrdiny nemáme, jsme hlavně mistři v tom, jak si kálet na hlavu. Jak obrovská morální síla musela držet kluka, který se sotva rozkoukával po světě, a přesto měl tak velkou víru a odvahu. A taky ho někdo musel vychovávat v úctě k hodnotám, za které mu stálo položit život. Za svobodu. Stáli jsme tam zaražení a já pak šla na ten pomníček dát kytku. Pro Oldu, který byl stejný ročník jako moje maminka. Možná bychom se všichni měli stydět, že jeho příběh není pro dnešní svět tak zajímavý jako story grázla, který měl smůlu, že mu k jeho zločinům možná přišili ještě něco navíc.

O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás