Na rozdíl od režijně téměř dokonale umrtveného Ideálního manžela, v němž ani přesnost a profesionalita představitelů hlavních postav nevyloudí spontánní divácké reakce, je Lakomec v režii Viktorie Čermákové divadlem kontaktním, dravým a živým. Oproti převládající tradici, v níž je tato hra čtena jako komedie charakteru a Moliére jako „tepatel“ mravů, vidí Čermáková autora především jako živelného a bezskrupulózního divadelníka, který nejde pro efekt daleko. Ačkoli ve scéně a kostýmech najdeme několik odkazů k baroknímu divadlu (zejména citace plochých malovaných kulis mračen v závěrečném smíření), jde o přiznanou divadelní směs různorodých elementů. Na mírně zvednutém čtvercovém pódiu stojí špalek se sekyrkou, v rozích kašírované stromky s ptačími budkami, u jedné z nich ostře červené telefonní sluchátko, v pozadí kulisa připomínající karavan (můžeme domýšlet, zda šla Harpagonova šetřivost tak daleko, že vskutku obývá tento mobilní příbytek) a králíkárna.
Harpagon, který se převléká za Elvise Presleyho Kostýmy vrství nevkus na nevkus se zřejmou zálibou v syntetických materiálech 80. let, klasicistní paruky se mísí se současnými extravagantními účesy. Namísto tradičních typů z pozdní komedie dell' arte, z níž vycházel Moliére, tu máme ironické karikatury dnešních otců, teenagerů, naivek i odkvétajících krásek. Režisérka na jedné straně radikálně aktualizuje, například Harpagon se pro první setkání se svou snoubenkou převléká za Elvise, na druhé straně se od některých momentů hry ironicky distancuje za pomoci divadla na divadle. Tak hned první hádku, v níž otec nutí svou dceru do sňatku, herečka (Eva Novotná) přeruší a chvíli odmítá scénu hrát s poukazem na to, že dnes už to prostě tak nechodí.
Funkčně je tento postup užit v závěru: poslední scéna dokonalého smíření a happy endu se dnes jeví jako těžko uvěřitelná série zcela nemotivovaných náhod na úrovni telenovely. Režisérka tedy nechá herce hrát scénu pateticky, s téměř operní deklamací na pozadí již zmíněných barokních mračen, zatímco herci, kteří v ní neúčinkují, ze strany přiznaně fandí svým kolegům. Z kýčovitého happy endu se stává zábavná hra na kýč.
Tento výklad pointuje představitel hlavní role Zdeněk Dvořák, který neočekávaný zvrat n a předscéně komentuje svými extempore: „Co to hrajete? To je Lakomec? To má být o mně!“ Poslední brněnský Lakomec je tedy bizarní komedií, místy hysterickou klauniádou. V této poloze prozatím nejpřesvědčivěji fungují Monika Maláčová (dohazovačka Frosina) a Zdeněk Dvořák (Harpagon) – ten kupodivu nachází pro svého paranoidního šetřila i polohy ztišené a téměř dojemné: když se domáhá v populárním monologu svých ukradených peněz, je to ztracený muž se smutnýma očima, kterého je nám chvílemi až líto.
Jakkoli jsou mnohé detaily nejasné a mohli bychom obligátně konstatovat, že místy méně by bylo více, řada situací je evidentně vtipných. Tradiční dramaturgická sázka na jistotu tentokrát díky režijní nápaditosti i hereckému nasazení povýšila na inteligentní komedii.
***
HODNOCENÍ LN *** Moliére: Lakomec
Překlad: Vladimír Mikeš Režie:Viktorie Čermáková Scéna: Jan Štěpánek Národní divadlo Brno
