BRNO Mladík s mentálním postižením miluje dívku ze stejného ústavu. Personál ho ale za ní nepouští. Aby ji aspoň viděl, smí jen přinést čisté prádlo ke vchodu jejího oddělení. Sexualitu svých klientů totiž ve většině zařízení neřeší. Zatímco někde se ty nejintimnější problémy klientů stávají málem věcí veřejnou a diskutují o nich i ti, kteří by se o podrobnostech ani neměli dovědět, jinde jde o přísně tabuizované téma. Výsledek je ale stejný: mnozí lidé s mentálním postižením nedostanou vůbec možnost uspokojit svoje sexuální potřeby vyhovujícím způsobem. Potvrdilo to rozsáhlé šetření Kanceláře ochránce veřejných práv. „Systematická práce s tímto tématem chybí téměř ve všech z pětadvaceti domovů, které jsme navštívili,“ uvedla Petra Zdražilová z kanceláře ombudsmana. Pracovníci zařízení obvykle neprocházejí žádným speciálním školením a nemají pravidla, jak k takovým věcem přistupovat. Jsou odkázáni na vlastní zkušenosti, někdy promítají svoje postoje na situaci klientů. „Což může být přístup špatný,“ upozorňuje Zdražilová. „Sexualita lidí s mentálním postižením je dlouhodobě neřešený problém. Pokusit se ho řešit znamená vyškolit mraky pracovníků těchto zařízení a začít tím, že si dají do pořádku vlastní sexualitu,“ upozorňuje také sexuoložka Růžena Hajnová. Pro některé domovy končí téma tím, že vymezí podmínky pro autoerotiku. Místnosti vyhrazené pro intimní sblížení párů jsou spíše utopií.
Zatímco některé dvojice se asi ani nikdy nesetkají, páru v dalším zařízení naopak zaměstnanci dovolili pohlavní styk. Žena, která si našla přítele ve stejném domově, se s ním tak může setkat jedenkrát týdně v soukromí. Celé oddělení proto musí být prázdné – ostatní klientky musejí odejít, protože dříve byly vyděšené z pro ně neznámých zvuků. Někdy se některým ale odejít nechce, což vede k trapným situacím pro všechny strany.
Klient dalšího zařízení zase trpěl nadměrným sebeuspokojováním do té míry, že si ublížil. Ve svém pokoji má vylepené papíry, na nichž velkými písmeny a velmi reálně vše popsal. Po této zkušenosti získal však k autoerotice až odpor.
„To jsou jen některé případy, které dokazují, že je nutné, aby se zařízení pro lidi s mentálním postižením začala touto oblastí života svých klientů zaobírat,“ zdůrazňuje Zdražilová, která upozorňuje, že v žádném případě nelze ale sexualitu redukovat jen na pohlavní styk či ukojení. Právě u lidí s postižením jde často i o uspokojení jedné ze základních potřeb: mít někoho blízkého.
Jedním z ústavů s výjimečným přístupem je Domov Barevný svět v Ostravě. Vyškolená skupina pracovníků radí klientům s autoerotikou, jaké způsoby jsou vhodné a jak postupovat, aby si neublížili. Možnost být spolu v zařízení pro 150 klientů dostanou i páry, které mají zajištěnou intimitu ve svých ložnicích. „Máme tu dvě dvojice, v obou případech jsou ti klienti spolu už několik let. Přitom u lidí s mentálním postižením bývá obvyklejší častější střídání partnerů, protože přece jen je pro ně problém udržovat vztah,“ popsal vychovatel Barevného světa Marek Záruba.
Důvodem, proč se otázka sexuality ani v odborných zařízeních systematicky neřeší, je také řada stále přetrvávajících předsudků, například o chybějícím či naopak přebujelém pohlavním pudu lidí s mentálním postižením. „Sexualitu mají tito lidé normální, zdravou. Je jen nutné s nimi pracovat, aby ji dokázali přiměřeným způsobem uspokojit,“ tvrdí Hajnová.
