Původně jsem plánoval, že dětem vyrobím dětskou vzpomínku „jak jsme šli na Obamu“ a budu je později znemožňovat před spolužáky či potenciálními životními partnery taťkovsky bodrým rozprávěním o tom, kterak se mi ten mladší při nesení na ramenou pomočil za krk a ten starší že se při Barackových slovech o tom, že „morální vůdcovství je mocnější než jakákoli zbraň“, začal vztekle válet po zemi a nepřestal, dokud jsem mu nepohrozil, že ho sejme snajper. Ale osud rozhodl jinak a ve chvíli, kdy si Obama rychtoval pultík na Hradčanském náměstí, usedal jsem do hnusného křesílka v předsálí hnusného multiplexu proti anglickému režiséru Miku Leighovi, protože volba mezi americkým prezidentem a mužem, který natočil Naked, kvůli němuž jsme se kdysi s kamarády filmovými recenzenty opili a říkali, že to je Hamlet pro naši generaci, a předtím Život je sladký a potom Veru Drakeovou a teď nakonec HappyGo-Lucky (v našich kinech od zítřka), vlastně ani není volba.
A čert vlastně vem ty filmy, dobrých filmů je a možná i lepších, než jsou ty jeho. Je to ten unikátní způsob, jakým ty jeho vznikají, co fascinuje lidi od filmu z celého světa. Mike Leigh kašle na zavedený fordovský systém výroby, v němž někdo u stolu napíše scénář a pošle ho po pásu dál, až nakonec vypadne krabice s filmem na prahu multiplexu. Naopak - scénář Mike Leigh vůbec nepíše. Místo toho už skoro čtyřicet let vymýšlí filmy podobně, jako se dnes dělají počítačové hry. Vytvoří postavy propracované do nejmenšího detailu, jeho herci vědí o svých postavách všechno - nejen obvyklé banality jako věk a povolání, ale i z jakých rodin pocházejí, kam jezdily na letní tábory, kdy měly první sex a jak se po tom cítily. Vědí všechno. Až na to, co se s nimi ve filmu stane. Eddie Marsan, který v HappyGo-Lucky hraje pološíleného učitele autoškoly Scotta, si celou dobu natáčení myslel, že film bude drama a on hraje hlavní roli (je to komedie a ta role je vedlejší), producent Leighových filmů si už zvykl na to, že první den natáčení nebude vědět, co se bude točit poslední den.
Leigh své filmy nechá růst, zatímco ostatní je sestavují z prefabrikovaných dílů, a dokonalého tvaru dosahuje spíš zastřiháváním než montáží. Proto v nich nenajdete postavu, která šustí papírem, neboť téměř žádný papír nebyl použit, proto v nich Jim Broadbant, David Thewlis či Sally Hawkinsová hrají tak skvěle, protože si postavu vymýšleli s režisérem, místo toho, aby se ji pokoušeli zpětně pochopit a nějak napodobit. Pokaždé když nějaký jeho film vidím, přemýšlím, proč se filmy nedělají jenom takhle. Ale pak si vzpomenu na to, že scénář, ta posvátná kráva filmového průmyslu, je to nejlepší alibi pro všechny, kteří rozhodují o penězích. Že úředníci dotačních fondů i manažeři filmových studií prostě potřebují svazek papíru, který založí do archivu, aby pak - až přijde kontrola - mohli ukázat, za co vyplatili peníze.
Koneckonců i Mike Leigh se šesti nominacemi na Oscara, Zlatou palmou z Cannes, Zlatým lvem z Benátek i Zlatým leopardem z Locarna má co dělat, aby sehnal peníze jen na ujištění, že film bude stejně dobrý jako ty předchozí a že bude ze života. Na svůj další, který začíná připravovat příští úterý, sehnal ještě míň peněz než kdy předtím. Rozhodně míň, než byly zlaté padáky manažerů z AIG vyplacené z ekonomické pomoci, již jim přihrál charizmatický řečník z Hradčanského náměstí...
