* Nemocnice a soukromí lékaři musí mít profesně odpovědnostní pojistku. Nikdo ale nekoriguje, co musí pojišťovny nabídnout. Jak velký je to z pohledu právníka problém?
Pojištění je často nefunkční. Důvod existence zákonné povinnosti mít pojistku je přece ten, aby se poškození pacienti mohli spolehnout, že jim vždy někdo soudem přiznané peníze zaplatí. Problém to není ale jen pro pacienty, ale také pro majitele soukromých ambulancí.
* Že pojišťovny nechtějí krýt některá rizika, se ale vzhledem k pravidlům komerčního pojištění do určité míry dá pochopit.
Ano, rizika, která nejdou dobře spočítat nebo odhadnout, se nepojišťují. Proto nejde od komerční sféry čekat, že bude pojistné produkty s lepším krytím nabízet, pokud k tomu nebude donucena zákonem. Zejména ochrana osobnosti je velmi nepředvídatelná. Žalovat na ochranu osobnosti je lehčí než žalovat o náhradu škody.
* A těchto sporů přibývá. Měl by podle vás tedy stát pojišťovnám krytí zákonem nařídit?
Já myslím, že ano. I za cenu, že by se to projevilo v sazbách pojistného. Když polovina případů patří do výluk, tak smysl zákonné povinnosti se vytrácí. Stát by měl závazně stanovit podmínky pojištění. A praktické by mohlo být také to, že by se nežalovala zdravotnická zařízení, ale pojišťovny. Nemocnicím by spory nepoškozovaly jméno. Jedním z řešení také je, aby si velká zařízení nebo skupiny zařízení založily vlastní pojišťovnu.
* Jako ve Spojených státech?
Ano. Tam k tomu zdravotnická zařízení přistoupila, když se pojistky vyšplhaly tak vysoko, že už je téměř nebylo možné platit.
* Peníze, které z vybraného pojistného zbývají na účtech komerčních pojišťoven, by prakticky zůstaly nemocnicím.
Ano. Naprostá většina zdravotnických zařízení, která se pojišťují, je financovaná ze zdravotního pojištění. To znamená, že z peněz, které mají jít na léčbu, se něco sebere a zaplatí se z toho pojištění. A jak říkáte, část z nich odteče do soukromých pojišťoven. Pro pacienty ale možná ještě zajímavější systém než ve Spojených státech funguje například na Novém Zélandu.
* Můžete být konkrétní?
Umožňuje každému poškozenému pacientovi bez ohledu na to, zda ho lékař poškodil zaviněně, nebo zda došlo k poškození nešťastnou náhodou, požádat o odškodnění, které sice není tak vysoké jako v případě vyhraného sporu, ale zato ho pacient dostane hned. Pro pacienty je odškodné přístupnější i z toho důvodu, že nemusí mít peníze na advokáty. Co se týče finančního objemu, je to zhruba srovnatelné se současným systémem, kdy méně lidí dostane obtížnější cestou více peněz. Obdobný systém funguje například i ve skandinávských zemích. Další výhodou tohoto systému je, že pomáhá chybám předcházet. Lékař ví, že když nahlásí chybu a pacient se dozví, že byl poškozen, dostane odškodnění z veřejného fondu a nebude se zkoumat zavinění doktora. Odškodnění je na chybě lékaře nezávislé. Lékaři by měli být motivovaní k tomu, aby průšvihy nahlásili. Pokud se ale doktor bojí, že kdykoli nahlásí nějakou nedokonalost, může na něj přijít soudní žaloba, je to špatně.
***
Rizika, která nejdou spočítat nebo odhadnout, se nepojišťují. Nejde od komerční sféry čekat, že bude pojistné produkty s lepším krytím nabízet.
