Naše umění se oproti době před deseti lety vyvinulo, říká Petr Zuska, umělecký šéf baletu Národního divadla
Petra Zusku znají baletní diváci jako vynikajícího tanečníka, později jako choreografa, a to i v mezinárodním měřítku. Začínal v Tanečním divadle Univerzity Karlovy, pokračoval pantomimou v Divadle Na zábradlí. Zásadní bylo jeho angažmá v Pražském komorním baletu a poté v Národním divadle v Praze. Na scéně Národního divadla získal dvakrát Cenu Thálie. Roku 1998 se stal sólistou Ballett Theater v Mnichově, o rok později v Ballett Theater v Augsburku a v roce 2000 sólistou Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Od roku 1990 vytvořil asi třicet choreografií pro domácí i zahraniční scény. Ve funkci uměleckého šéfa baletu Národního divadla v Praze začíná působit šestou sezónu.
* LN Na 20. a 21. září se chystá premiéra Česká baletní symfonie. Jaké byly a jsou přípravy?
Složité, vždycky jsou nervy s každou premiérou. Představení bude barvitější, protože se na něm podílejí čtyři choreografové. První a poslední choreografie, a to moje a Jiřího Kyliána, je už hotová. Premiéry už byly uvedeny jinde. Prostřední částí večera jsou dvě kratší věci, které skutečně budou mít světovou premiéru. Choreografii vytvořili dva výrazní tanečníci souboru Zuzana Šimáková a Tomáš Rychetský, kteří jsou zároveň i talentovanými mladými choreografy.
* LN Takže dáváte v Národním divadle šanci mladým choreografům?
Před pěti lety, když jsem v Národním divadle nastoupil, jsem zavedl věc, která tady nikdy nebyla, ale ve světě je běžná a je velmi podstatná v rámci výchovy a kreativity tanečníků. Začali jsme dělat každým rokem složené večery mladých choreografů s názvem Miniatury. Zuzana Šimáková a Tomáš Rychetský se toho vždy zúčastnili a projevili již několikrát určitý kvalitativní standard a zkušenost, a proto jsem jim dal příležitost mít už oficiální premiéru.
* LN Součástí tohoto baletního představení je také vaše choreografie D. M. J. 1953-1977. Co tento název znamená a co vaše choreografie vyjadřuje? Myslela jsem si, že to znamená Dvořák, Martinů, Janáček...
Je to hříčka s písmeny, jsou to sice začáteční písmena jmen slavných skladatelů, ale je to i něco jako nápis na náhrobku dívky. Není to narativní balet, ale pocitová abstraktní záležitost. Tuto choreografii jsem stavěl před třemi lety v Brně. Dostal jsem tenkrát nápad udělat něco o dívce, která zemřela mladá ve 24 letech. Jde o dotek určitého momentu, který každého citlivého člověka občas v životě potká. Jakoby se na pár sekund změnila dimenze všech věcí a víte, že jste potkala sama sebe. Když člověk potkává sebe sama, je to, jakoby se potkával s Bohem a myslím si, že o tom je i moment smrti.
* LN Budou v tomto baletu dvě obsazení? Jsou tam vlastně hlavní ženské a mužské role?
Balet D. M. J. 1953-1977 je pro dva sólisty, holku, kluka a šest párů. Ani bych páry nenazýval sborem, protože tancování je náročné. Nevyřčené ticho od Tomáše Rychetského je pro tři dívky, z nichž jedna má větší roli. Šest polovin člověka od Zuzany Šimákové je pro šest chlapců, každý má svoji sólovou příležitost. Co se týká posledního vystoupení Sinfonietta od Jiřího Kyliána, to obnovujeme po třech letech. Je pro sedm párů, taneční výkony jsou dost náročné, nejedná se tedy o sólisty nebo o sbor. Na všechno jsou dvě obsazení, na některé party dokonce i tři.
* LN Před prázdninami měl světovou premiéru váš balet Sólo pro tři. Kritiky říkají, že je to zatím váš nejlepší balet. Máte radost, že měl takový úspěch?
To je zvláštní, jsem si jist, že neexistuje jediný člověk na světě, který je viděl všechny, aby mohl něco takového prohlásit. Kritici asi myslí ty balety, které jsem dělal v posledních letech u nás. Na rozdíl od našich kritiků však nejsem člověk, který by byl přítelem takového prvoplánového „srovnání“, ani u sebe, ani v názorech na práci jiných. Umění není sport. V baletu a tanečním divadle existuje široká škála žánrů a stylů a dalších nejrůznějších nuancí, které se prostě porovnávat nedají. Nicméně radost z úspěchu „Sóla“ mám velkou. Hlavně když obecenstvo dlouho tleská a křičí.
* LN Bude Sólo pro tři nastudovávat také jiný soubor třeba v zahraničí?
To zatím nevím. Já myslím, že je to specifická věc, Brel, Vysockij, Kryl. Je to spíše pro české, francouzské, belgické či ruské obecenstvo. Do jiných divadel se prodávají více moje kratší balety. Neříkám, že k tomu třeba nedojde, ale já jsem tenhle balet dělal pro náš soubor a jsem rád, že měl premiéru v našem divadle.
* LN Když se s odstupem času díváte na výsledek své práce, změnil byste něco na tomto baletu?
Když se premiéra uskuteční a přejde pár představení, začnete se na to po určité době dívat jinýma očima. Pokaždé si najdu momenty, které bych za dva až tři měsíce viděl jinak, ale to provází každého choreografa a tvůrce. U Sóla pro tři zatím tyto pocity nemám, protože premiéra byla 19. května 2007 a do konce sezony proběhlo asi pět představení. Je to na hodnocení příliš krátká doba. Určitě mi bleskne hlavou, že by něco mělo být jinak až při dalších reprízách.
* LN Máte teď práci se zářijovou premiérou České baletní symfonie. Rodí se vám v hlavě přesto opět nápady na něco nového?
Mám stále nové nápady, ale premiéra Sóla pro tři byla pro mne výjimečně náročná. Jsem rád, že tenhle rok jako choreograf nebudu pracovat ani tady, ani jinde. Mám sice v Düsseldorfu premiéru Mozartova Requiem, které už jsem uvedl u nás, a v Austrálii dvou kratších baletů, které nastudují moji asistenti, ale já už pojedu položit jen třešničku na dort, uvedu premiéru. Když budu mít teď rok volno, chci si vyčistit hlavu a nechat se inspirovat novými vjemy. Během tohoto roku si chci také uvědomit, jaká témata, nebo jaká muzika mne osloví, co bych chtěl dělat dál.
* LN Přizvete v blízké budoucnosti na některá vystoupení zahraniční umělce?
Určitě. Přijede Filip Barankiewicz, to je miláček publika, s partnerkou bude patrně tančit Oněgina. Možná přijede Ronald Savkovič z Berlína, také sólisté z Düsseldorfu, ať už Michal Matys nebo Filip Veverka, budou účinkovat v baletech Romeo a Julie a Louskáček. Z našich umělců dále rádi uvítáme Dariu Klimentovou a doufám, že i Lukáše Slavického, který byl vloni zraněný. Rád bych pozval Julia Bocu, baletní hvězdu, který má nyní evropské turné.
* LN Četla jsem, že premiéry musíte plánovat dva roky dopředu...
Je to tak. Je nepříjemné plánovat už dva roky předem, ale někdy je to ještě dříve. Například na konci této sezóny bude poprvé v historii uvedeno dílo Matse Eka Carmen, což je absolutní špička současného tanečního divadla. S tímto tvůrcem jsem začal hovořit v roce 2004 a domluvili jsme premiéru na červen 2008.
* LN Jaký máte vztah k choreografii? Je to nutkání k tvorbě, nebo ji berete jako automatickou součást vaší profese?
Jak jsem mluvil o tom roku volna, obávám se, že za pár měsíců začnu mít těžké vibrace, protože člověk potřebuje dostat ze sebe energii, což je v mém případě tvořit balet nebo taneční divadlo. Není to proto, že za to dostanete zaplaceno, že je to vaše práce, je to trochu hlouběji, někde ukryté v duši. Část věcí není jen umělecká, že se člověk probudí a začne tvořit. Balet je práce týmová a časově omezená. Stane se, že třeba tři měsíce studujete premiéru a je spousty dní, kdy vám to nejde, nebo se vám nechce vůbec nic dělat, ale víte, že musíte, že to jinak nestihnete. V tu chvíli nastoupí nějaký automat. Je to část profese.
* LN Věnujete se tvorbě moderních baletů a jejich choreografii, jaký máte vztah ke klasice?
Vztah ke klasice? Vy říkáte, že jsem moderní choreograf, modernisti o mně říkají, že jsem klasický choreograf. Já myslím, že jsem tak mezi. Moje balety vycházejí z klasiky, mají v sobě i vlivy všeho možného. Před dvěma lety, když jsme měli problémy se zajištěním nějakého klasického titulu, protože nám chyběly peníze v rozpočtu, říkal jsem si, že když to nepůjde koupit, postavím klasický balet sám. Vůbec bych se nebránil tomu udělat balet v čistě klasickém slovníku. Na klasice jsem sice nevyrostl, ale tančil jsem vždycky ve velkých kamenných divadlech. Klasiku považuji ze techniku, která je nutná a nezbytná pro tanečníka, ať dělá cokoliv. Co se týká klasických titulů, mám ten názor, že v Národním divadle je velký soubor relativně bohatý v rámci finanční výbavy, a proto by měl obsáhnout co nejširší rejstřík tanečního umění. Podstatné místo zaujímá jak klasika, tak moderní trendy. U mne to není tak, že nemám klasiku rád, i když si to spousty lidí myslí, a že mám rád jenom modernu. Mám rád vše, co je na vysoké úrovni a o tom je i náš repertoár.
* LN V posledních letech nicméně v Národním divadle dostávají větší prostor moderní balety méně jsou uváděny velké klasické tituly. Je to tedy takový trend?
Není to trend. S mým příchodem do Národního divadla se pravda něco trochu změnilo. Já bych to nepojmenovával jako trend, že klasiku třeba zavřu do skříně. Trend je, aby byl soubor všestrannější. Samozřejmě, že jakýsi úbytek klasiky v repertoáru je, ale nedá se to ani procentuálně vyčíslit, protože počet odehraných představení za rok je daleko větší, než byl dříve. Dělají se tři premiéry ročně, v nové sezoně bude v únoru uveden klasický titul La Sylphide spolu s třetím jednáním Napoli, což je klenot klasického repertoáru. Myslím, že klasika u nás netrpí.
* LN V jednom rozhovoru řekla sólistka baletu Adéla Pollertová, že v Čechách rozumí baletu málokdo. Domníváte se, že by měly význam baletní dílny jako má Neumeier v Hamburku, které vysvětlují divákům baletní prvky?
Baletní dílny by nepomohly. Na taková vystoupení přijdou zase jen baletomani. Neumeierovy dílny byly ale pro mě jedním ze střípků, které se složily do mé ideje a inspirovaly mne k tomu udělat Baletománii. Chtěl jsem vytvořit představení, které bude mít hlavu a patu, pomůže nahlédnout i do zákulisí a navíc letem světem se diváci dozví o historii baletního umění od dob Ludvíka XIV. až po dnešní dobu. Představení je zpracováno s humorem, s nadsázkou a je zároveň i edukativní. Samozřejmě se snažím o větší medializaci baletu, která by mohla přiblížit balet českému národu. Balet je na tom oproti jiným žánrům „nejhůř“. Češi mají historicky hluboký vztah k hudbě, na to navazuje více opera. Také vztah k dramatickému umění vychází z tradice, což nahrává činohře. Také je mnoho lidí, kteří chodí do Národního divadla například na Sluhu dvou pánů ne kvůli Goldoniho hře, ale proto, aby viděli Mirka Donutila, protože ho znají, jako i jiné herce, z televize a filmů. Primabalerinu Terezu Podařilovou málokdo zná z televize a jde se na ni podívat jenom do divadla, protože jinou možnost nemá. Nevím, jak tento problém řešit, ale baletu je věnováno nespravedlivě málo pozornosti.
* LN Dříve se točily záznamy baletních představení, a v současné době nic...
Ještě v devadesátých letech tomu tak bylo, teď už skoro vůbec. Viděl jsem nedávno nějaké záznamy pořadů o baletu, ale staré nejméně deset let a více. Je mi to líto, protože doba někam pokročila, lidé z baletu vypadají jinak, tančí se jinak, umění se vyvinulo. Když diváci v televizi vidí takový pořad a myslí si, že takhle vypadá současný balet Národního divadla, pak se nedivím, že na balet nepřijdou.
* LN Jste úspěšným šéfem baletu, choreografem i tanečníkem. Čeho byste chtěl ještě ve svém životě dosáhnout?
Člověk má svoje sny, po něčem touží, konkrétní představy, co by chtěl dělat za pět, deset let. Já život nechávám jen tak plynout. Snažím se dělat svoji práci poctivě a cítit intuitivně, kam vede moje cesta. Před deseti lety byl balet pro mne absolutně vším. Jak trochu stárnu, zjišťuji, že život není jen balet. Ne že bych se připravoval na jinou práci, protože nic jiného než balet dělat asi nebudu, ale snažím se vidět i jiné aspekty života. V posledních letech se snažím užívat si života ve volném čase také jinak, než v přímé souvislosti s mou profesí, hledat jiné aktivity.
***
U mne to není tak, že nemám klasiku rád, i když si to spousty lidí myslí, a že mám rád jenom modernu. Mám rád vše, co je na vysoké úrovni.
