Nenápadně se přibližuje ke stolu. V nestřežené chvíli vyskočí na židli a rychle slupne kolečka salámu položená na talíři. Po úspěšné misi se vrátí do svého pelíšku a „dělá jakoby nic“. Pokud je však pes při loupežné výpravě přistižen, tváří se provinile. Alespoň tak to vidí většina majitelů.
Může však čtyřnohý přítel člověka zažívat pocity viny, vzrušení nebo třeba osamělosti? Ještě nedávno se vědci domnívali, že podobná představa je pouze zbožným přáním majitelů těchto zvířat. Ti s oblibou přisuzují svým chlupatým mazlíčkům lidské vlastnosti.
Výzkumy z posledních let však naznačují, že psi disponují ve vztahu k člověku řadou zvláštních mentálních schopností. O mnohých z nich vědci nedávno diskutovali na specializované „psí“ konferenci v Budapešti. Jak informoval časopis New Scientist, její účastníci připomněli také řadu zajímavých adaptací psů na lidský svět.
Zadarmo salutovat nebudu Psi se drží určitých morálních zásad, nebo přesněji řečeno mají smysl pro spravedlnost, jak upozornila například Friederike Rangeová z univerzity ve Vídni. A své tvrzení ihned doložila popisem série experimentů. Společně s kolegy nejprve naučila zúčastněné psy, aby zvedli packu, za což je při každém úspěšném zopakování odměnila pamlskem. Pak vědci zavřeli jednoho ze psů do místnosti a opakovaně mu veleli „zasalutovat“. Přestože tentokrát žádnou odměnu nedostával, zvedl packu zhruba třicetkrát.
Stejný úkol plnila následně v uzavřené místnosti společně dvojice psů. Jeden se vždy po zvednutí packy těšil z pamlsku, druhý však nedostal nic. Ošizený pes se zpočátku snažil na „opomenutí“ upozornit štěkotem. Když tato strategie nezabírala, přestal packu podávat. „Psi dávají najevo silný odpor k nespravedlnosti,“ okomentovala výsledek Friederike Rangeová.
Český odborník je však při hodnocení pokusu opatrnější. „Nejsem si jistý, zda lze výsledek interpretovat jako psí pobouření nad nespravedlností,“ poznamenává Marek Špinka z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi. Uvedené chování se podle něj dá vysvětlit jednodušším způsobem. Cit pro spravedlnost ve smyslu jakéhosi vážení přínosů a nákladů mu připadá příhodnější.
„Zvíře bude situaci vždy prvotně hodnotit ze své perspektivy: Jaké úsilí musím vynaložit, abych něco dostalo. Lepší postavení druhého psa je až sekundární,“ vysvětluje Marek Špinka, „pes prostě usoudí, že bez odměny se mu již nevyplatí packu podávat. Neznamená to však, že je pobouřen odměňováním druhého psa.“
A k čemu je psům takový povahový rys? Smysl pro spravedlnost hraje klíčovou roli při udržování stability lidské společnosti. Protože se u psů rozvinul, dovedou snáze obstát v lidském světě, domnívají se mnozí odborníci.
Počítačový program „čte“ štěkání Aby se však vztahy mezi lidmi a jejich čtyřnohými souputníky mohly řídit jednotnými pravidly, musí se zástupci psí a lidské „smečky“ mezi sebou dorozumět. Chovatelé mají většinou jasno. „Vím, co mi můj pes říká,“ tvrdí řada z nich. A ačkoliv se to může zdát překvapivé, nové vědecké výzkumy jim dávají za pravdu.
Za výborný komunikační prostředek považují oborníci štěkot. „U divoce žijících psovitých šelem se s ním setkáme spíše zřídka, což může naznačovat, že jeho rozvoj souvisí s domestikací. Psi začali štěkat, aby s námi mohli komunikovat,“ spekuloval Péter Pongrácz z univerzity Eötvöse Loránda v Budapešti. Maďarský etolog společně s kolegy zjistil, že štěkot skutečně obsahuje informace, jimž rozumíme. I lidé, kteří nikdy neměli psa, dovedli rozeznat emocionální význam hafání zaznívajícího v různých situacích - například při hře, jako výhružka příchozímu „vetřelci“ či ve chvílích osamění. Uvedené experimenty popsali vědci už v roce 2005 v časopise Journal of Comparative Psychology.
„Ze zvířecího hlasu může člověk do určité míry odhadnout jeho náladu,“ souhlasí Marek Špinka. A neplatí to jen pro psy. Lidé podle něj dovedou porozumět kočkám i dalším tvorům. „Nedávno jsme tuto zákonitost úspěšně otestovali také u prasat,“ přidává český etolog příklad z vlastní praxe.
A proč zvířatům rozumíme? „Savci mají společný hrubý kódovací systém základních emocí. Bolest například signalizují velmi intenzivním, vysoko položeným hlasem. Když chtějí dát najevo svou dominanci nebo zastrašit protivníka, používají většinou hluboko položené zvuky,“ vysvětluje Marek Špinka. Důvodů je však více, a to speciálně u čtyřnohých společníků člověka.
„S domestikovanými druhy, tedy právě se psem, žijí lidé v úzkém sepětí tisíce let. Je tedy možné, že došlo k určitým genetickým posunům a člověk získal nadání dobře porozumět štěkotu,“ odhaduje český etolog. Jak dále připomíná, schopnost rozeznávat zvířecí zvuky se může v průběhu lidského života tříbit. „Pes je zvíře, s nímž se lidé dostávají do styku nejčastěji. Slyší štěkot v určitých situacích a podvědomě se tak učí, co znamená,“ říká Marek Špinka.
A porozumět psům ostatně umí už i počítač. Tým vedený Péterem Pongráczem společně s francouzskými vědci nyní vyvinul počítačový program, s jehož pomocí analyzoval stovky nahrávek štěkotu různých psů v odlišných situacích.
Vědci zjistili, že hafání má podle okolností, za nichž vzniká, charakteristický vzorec výšky, tónů i tempa. Když se s těmito informacemi „seznámí“ neuronová síť, může následně na jejich základě rozklíčovat jakýkoli neznámý štěkot. Určí tak mentální rozpoložení psa, jak uvádějí badatelé v časopise Animal Cognition.
Tohle přece není žena Nejenže tedy psi „promlouvají“ k lidem, ale často skutečně porozumí i tomu, co jim jejich páníčci sdělují. Akiko Takaoka z univerzity v Kjótu zkoušela zjistit, co se odehrává v mysli psa, když slyší neznámý hlas. Dosud nepublikované výsledky svých experimentů představila právě na konferenci v Budapešti.
Atiko Takaoka pustila psům sérii audionahrávek s pro ně neznámými mluvčími. Každou doprovodila fiktivní fotografií člověka. Když pohlaví na fotce nesouhlasilo s pohlavím mluvčího, pes zíral na vyobrazení člověka mnohem déle. To podle japonských vědců mohlo znamenat, že se jeho očekávání nenaplnilo - na obrázku se objevil někdo jiný.
„Psi si patrně vytvářejí vizuální představy o mužích a ženách a spojují je s jejich hlasem,“ spekuluje Atiko Takaoka. To podle ní naznačuje, že schopnost vyvozovat informace o lidech z jejich hlasu může psům pomáhat při komunikaci.
Hafani hráli v laboratoři skořápky Při výměně informací je však kromě sluchu důležitý i zrak. Juliane Kaminská z univerzity v Cambridge studovala, jak umí pes porozumět posunkům nebo jen pouhému pohledu člověka. Zajímalo ji, zda si jednoduše spojuje určitá gesta s odměnou, nebo zda je chápe jako formu komunikace. Proto si zahrála se psy „skořápky“.
Do jednoho ze dvou malých kontejnerů ukryla pamlsek. Na něj se pak pomocí gest, případně pohledů snažila upozornit psa. Ten zpravidla porozuměl, a tak ho čekala chutná odměna, jak uvádí zpráva v časopise Journal of Comparative Psychology. Podobné experimenty prováděl také Brian Hare, který nyní působí na Duke university v americkém Durhamu. Místo dospělých psů se jich však zúčastnila štěňata. Vědec se je navíc snažil zmást tím, že oba kontejnery „navoněl“ odérem pamlsku, v tomto případě masem.
Pokračování na straně 26
Dokončení ze strany 25
Také Hareho pokusy přinesly jednoznačný výsledek. Štěňata bezvadně porozuměla gestům vědce. Navíc dosáhla lepšího skóre než stejně stará vlčata, a dokonce i opice. Experiment ukázal, že chápání lidských posunků může být psům vrozené. „Pes má ve vztahu k člověku asi největší sociální inteligenci. Rozumí, co po něm lidé chtějí, nebo co mu naznačují. A zdá se, že psi v tomto ohledu předčí i šimpanze a vůbec všechny zkoumané zvířecí druhy,“ říká Marek Špinka. Jak zároveň upozorňuje, v chápání příčinných souvislostí však nemůže čtyřnohý přítel člověka šimpanze předstihnout. Specifické zaměření psí inteligence souvisí s přirozeným výběrem během domestikace. „Je určováno genetickými předpoklady, ne odchovem v lidském prostředí. I když dáte malá vlčata hned po narození vychovat feně psa, sociální inteligence se u nich tak dobře jako u psů nerozvine,“ vysvětluje Marek Špinka.
Tuto teorii mírně zpochybňuje nová studie Cliva Wynneho z University of Florida v Gainesville. Jak v září informoval časopis Animal Behaviour, zvířecí psycholog „hrál skořápky“ se psy a ochočenými vlky. Instrukce o uložení pamlsku jim dával ze vzdálenosti 2,5 metru. Ve Wynneho experimentu lépe obstáli vlci. Mnoho podobných experimentů v řadě dalších laboratoří však hovoří ve prospěch psů, upozorňuje Brian Hare na stránkách časopisu New Scientist.
Hračka nalezená podle fotky Kromě gest však mohou čtyřnozí přátelé lidí bez učení porozumět také symbolům nebo obrázkům, zjistila Juliane Kaminski. Do experimentu se zapojili tři psi, kteří uměli na základě slovního pokynu přinést z místnosti plné hraček požadovaný kousek. Jak se ukázalo, tato trojice reagovala i na symbolické vyobrazení daného předmětu.
Když vědci ukázali psím účastníkům pokusu třeba zmenšený model autíčka, vydali se bez zaváhání do místnosti pro příslušnou hračku. Jeden ze psů dokonce přinášel předměty i po předložení jejich fotografie, uvádí studie zveřejněná v časopise Developmental Science. „Tato schopnost řadí psy k elitě. Jiná zvířata, například šimpanzi nebo delfíni, se také mohou naučit podobným dovednostem, ale jen díky intenzivnímu tréninku,“ vysvětluje Juliane Kaminski. Průměrně inteligentnímu psovi podle ní postačí ke zvládnutí takového úkolu krátký nácvik. Trojice psů vybraná pro experiment odhalila souvislost mezi modelem a hračkou spontánně.
„Zvířata se většinou učí dvěma způsoby. Asociativně, kdy si dvě věci, které se objevují pohromadě, prostě spojí. Mimo to využívají také instrumentální učení. Zkouší něco udělat, a když se jim to povede, postup si zapamatují,“ popisuje Marek Špinka.
Složitější formy učení, jako například napodobování, nejsou u zvířat příliš rozšířené. Imitaci používají třeba šimpanzi. Mládě například sleduje, jak jeho matka rozbíjí ořech kamenem. Většinou však přesně neokopíruje její postup, spíše se jen inspiruje. Použije také kámen a samo zkouší, jaký úder bude nejlepší.
Děti jsou při osvojování nových poznatků často vedeny rodičem nebo později ve škole učitelem. A podobně si podle Jósefa Topála z maďarské Akademie věd mohou své obzory rozšiřovat i psi. Dokládá to studie Ludwiga Hubera a jeho kolegů z univerzity ve Vídni.
Packa, nebo tlama?
Vědci využili pokus, jímž se testují mentální schopnosti batolat. Experimentátor při něm dětem ukáže, že si mohou v místnosti rozsvítit, když stisknou vypínač čelem. Batolata tento postup svorně napodobují. Když byl ale experimentátor zabalený do deky, kterou si přidržoval rukama, nerozsvěcovaly děti hlavou, ale rukama. Patrně vyhodnotily použití čela jako „nouzové řešení“.
Rakouští badatelé nahradili vypínač madlem. Po správném zatažení vypadla chutná odměna. Nejprve „vyškolili“ jednoho ze psů natolik, aby mohl úkol předvádět ostatním. Polohu madla měnil packou, i když to bylo obtížnější než tlamou. V některých případech navíc držel při tahání za madlo v zubech míček.
Psi, kteří po něm úkol opakovali, reagovali stejně jako batolata. Pokud neměl „školitel“ v tlamě balonek, jeho postup okopírovali. Možná věřili, že má ke krkolomnému způsobu nějaké jim neznámé důvody.
Když držel pes při předvádění správného postupu míč mezi zuby, tahali za madlo raději uchopením do tlamy. Patrně předpokládali, že by se „učitel“ zachoval stejně a že mu v tom bránil jen míček. To naznačuje, že pes o postupu přemýšlel, domnívají se rakouští vědci.
„Zvířecí mozek má obrovskou kapacitu, může naráz zpracovávat velké množství úkolů. Volně žijící zvířata však nikdy nebyla vystavena tlaku, který by je přinutil tyto kapacity využívat,“ říká Marek Špinka. Při domestikaci i během výcviku se však pes dostal do prostředí, které jeho skryté schopnosti probudilo.
***
Volně žijící zvířata nikdy nebyla vystavena tlaku, který by je přinutil využít obrovskou kapacitu mozku
O autorovi| Eva Hníková, redaktorka LN
