Evenové přicházejí i odcházejí tiše, píše mimo jiné ve své knize Sobí lidé ze světa sibiřských pastevců sobů Piers Vitebsky.
Ivan přijel jako poslední, o půlnoci si s námi dal svůj první hrnek čaje od oběda. Letos jsem ho ještě neviděl v takové pohodě. Všichni z tábora společně jedli u ohně. Mnohem později jsem si všiml, že Ivan chybí a obrátil jsem se na Lidii, která seděla vedle mne. „Ivan šel spát?“ zeptal jsem se. „Asi ano,“ odpověděla.
„Já jenom, že nic neřekl.“ „Naši lidé to tak dělají,“ vysvětlovala. „Odejdou, aniž by něco řekli. My se neloučíme – to je tabu.“ Použila ruského slova grech, ortodoxního křesťanského výrazu, který znamená „hřích“, ale já myslím, že skutečný význam, skrývající se za Lidiinou snahou vyjádřit v ruštině evenské cítění, je „tabu“.
„Proč je to tabu?“ divil jsem se. „Asi proto, že rozloučit se by znamenalo rozloučit se navždy.“
Jak to, že jsem si to neuvědomil? Na cestě sem jsem projížděl ruskými městy a bydlel u ruských přátel, zaplavován upřímnou vlídností ruských objetí a loučení, která každý den končila opakovaným přáním „Dobrou noc!“, „Dobrou noc!“, „Na shledanou zítra!“.
I obrat, který Rusové používají při loučení – do svidaňja – obsahuje smělou důvěru v budoucnost a znamená totéž co „na shledanou“.
Ale já jsem si to nějak nedal dohromady. Sice jsme spolu mluvili rusky, ale pastevci nebyli Rusové. Ivan odešel od ohniště tak, jako jsme opustili naše předchozí tábořiště – nenápadně a bez ohlížení.
Přemýšlel jsem o jiných odchodech, které jsem zažil, a uvědomil jsem si, že jejich povaha zapadá do Lidiina vysvětlení. Nejenom že se neohlíželi lidé, kteří odjížděli, ale ti, kteří zůstávali, jim nemávali ani nesledovali cestovatele pohledem, jako bych to ještě dlouho dělal já, ale prostě se otočili a vrátili se k tomu, co dosud dělali. Odchod byl nenápadný a postupný, aby nedošlo k žádnému okamžiku odtržení.
Když jsem o tom později uvažoval, uvědomil jsem si, že Evenové také přicházeli postupně. Když někdo vstupoval do něčího stanu, rozhrnul vstupní chlopeň a chvilku tam setrval, než vlezl dovnitř, a potom ještě chvíli vyčkal, než začal mluvit.
Na základě pozorování příchodů a loučení jsem si sestavil obrázek evenské citlivosti, v níž náhlá změna a jiné chování jsou pociťovány jako nevlídné a nebezpečné. Všechny tyto příklady se zdají být různými projevy téže snahy zmírnit náhlost přechodu z jedné situace do druhé, který Evenové tak snadno pociťují jako otřes. Začal jsem si všímat, jak jsou změny okolí při jejich pravidelném stěhování tlumeny neměnností interiéru stanu a také stálostí ohně, skrze nějž se dostávají do kontaktu s duchy každého místa.
Informace může šokovat už jen tím, že je nová, proto musí být sděleny mírně a postupně. Když potkáte někoho v tajze, nezačnete na něho halekat pozdrav, ale přijdete k němu a postupně s ním začnete mluvit. Až po chvíli se druhý člověk zeptá „Co je nového?“ a vy odpovíte „Nic“. Později mu kousek po kousku začnete sdělovat, co mu chcete říct.
Zvlášť pokud přinášíte špatnou zprávu, která se jej osobně týká. Můžete se dopracovat k poznámce, že tam, odkud přicházíte, to teď není moc dobré. Nebo můžete říct: „Vaše matka na tom není dobře.“ Tomu se říká „vyrozumět někoho“. Dotyčný se pak může domýšlet, že jeho matka už zemřela, a na další podrobnosti se zeptá, až se na to bude cítit připraven.
***
Jde o různé projevy snahy zmírnit náhlost přechodu z jedné situace do druhé
Knihu Sobí lidé vydalo sociologické nakladatelství Slon. Text upravila a zkrátila redakce LN.
