Miluje dobrodružství, rád riskuje a vyhrává. Golf ho omrzel – stejně jako jachta, tryskáč i aukce umění. Koupit si může všechno, a tak je vzrušován tím, co není na prodej. Rozhodne se proto ukrást z důkladně střeženého muzea vzácný obraz Clauda Moneta. Vybere si dobu krátce před zavírací hodinou, způsobí rozruch a pak v klidu odchází s plátnem v kufříku. Policie je bezradná. Pro muzeum je to sice ztráta, ale díky dobrému pojištění bude odškodněno. Jenže pojišťovákům se celá věc ani trochu nelíbí a jsou rozhodnuti zloděje dopadnout. Na místo je vyslána krásná agentka. Začíná hra na kočku a myš a je o to atraktivnější, že se v jednom z kožíšků skrývá Pierce Brosnan…
Aféra Thomase Crowna je sice průměrným filmem, nepostrádá však zajímavé momenty. Pozoruhodné například je, že zhýralý Thomas Crown, toužící po neprodejném díle, provede loupež sám. Kromě toho, že si při krádeži užije nebývalé (vpravdě filmové) vzrušení, eliminuje i možnost, že by jej najatý zloděj po zbytek života vydíral výhrůžkami, že informaci o zakázce zveřejní. „Proto se při objednávání krádeží využívají různí prostředníci,“ vysvětluje právník Uměleckoprůmyslového muzea Evžen Baláž a dodává, že tak vznikají mnohé soukromé sbírky, v nichž ukradené dílo už nikdy nikdo nenajde. Dlouho se ostatně obával, že v některé z takových sbírek skončí i Drtikolova fotografie.
Další prodej kradených děl je totiž obtížný. V době internetu existují registry, v nichž si může každý kupec ověřit, zda nejde o pohřešovaný exponát. Najde je na stránkách FBI i Interpolu. Mezi díly odcizenými v poslední době tu figurují egyptské sochy z druhého století před Kristem či portrét Mao Ce-tunga od AndyhoWarhola. U každého díla je přesný popis včetně nejmenších detailů (poškození rámu nebo razítko galerie na zadní straně plátna).
The Art Loss Register (ALR), který dopomohl k nalezení Drtikolovy fotografie ukradené 13. března z Uměleckoprůmyslového muzea, je soukromý. Původně fungoval neziskově, ale dnes si nárokuje honorář od pojišťovny, která by majiteli hradila ztrátu. Oproti jiným registrům je pro vstup na něj potřeba zvláštní heslo. Založen byl v roce 1991 v Londýně. Ale vzhledem k vysokým nájmům kancelářské plochy i ceně pracovní síly sídlí u Temže jen jeho vedení, zatímco dalších dvacet zaměstnanců monitoruje ztracená díla z centrály v Dillí. Tam také jedna z pracovnic registru objevila na internetových stránkách České pozice anglicky psanou zprávu o ztracené fotografii. Informaci zanesla do registru. A nabízenou fotografii naštěstí v tomto registru prověřil i kalifornský obchodník Joseph Bellow. Jako člen Association of International Photography Art Dealers si počínal profesionálně, a jakmile v registru nabízený Drtikolův snímek nalezl, uvědomil vedení společnosti v Londýně, které kontaktovalo pražské muzeum a policii.
Z rukou ředitele registru Christophera A. Marinelly pak převzal na konci března Drtikolovu fotografii právník Uměleckoprůmyslového muzea Evžen Baláž. Tehdy mu prý Marinello řekl, že kalifornského obchodníka někdo kontaktoval už 27. ledna s dotazem, zda by měl o tuto konkrétní fotografii zájem. To znamená, že krádež, kterou provedl v neděli 13. března krátce před zavírací hodinou, pachatel dlouho plánoval a připravoval.
„Domnívali jsme se, že jde o profesionála, neboť je zřejmé, že byl dobře obeznámen s fungováním muzea. Způsob, jakým fotografii vytrhl z pasparty, ale příliš profesionální není,“ uvažuje ředitelka muzea Helena Koenigsmarková.
Právě karton pasparty měl posléze vést k odhalení pachatele. Obchodník Bellow od něj totiž převzal pouze odtrženou fotografii s tím, že následně převezme i karton. V té době byl již v kontaktu s policií. Policie a muzeum žádaly média, aby nezveřejňovala informace o tom, že americký obchodník objevil fotografii v registru odcizených děl. Jenže žurnalisté z internetového serveru Česká pozice tuto výzvu nerespektovali a pachatele vyplašili. Ten po zveřejnění informace okamžitě přerušil s Bellowem kontakt. Nicméně vyšetřování nadále probíhá a pachateli hrozí až osm let vězení.
***
František Drtikol je pojmem světové fotografie. Stal se úspěšným portrétním fotografem, před jehož objektivem pózoval T. G. Masaryk, Alfons Mucha či Maxim Gorký. Ještě větší slávy dosáhl na poli fotografického aktu. Když do jeho ateliéru nastoupil Jaroslav Rössler, člen avantgardního uměleckého svazu Devětsil, nechal se Drtikol unést geometrickým stylem. Modelky vyměnil za tanečnice, jejichž těla ladila s architektonickými dekoracemi. Světlo se stalo významným prvkem jeho kompozic a původní melancholii nahradila dynamika a akce.
V roce 1925 obdržel za své snímky Velkou cenu na Mezinárodní výstavě moderního dekorativního a průmyslového umění v Paříži a stal se celosvětově uznávaným spolutvůrcem stylu art deco ve fotografii.
V následujících letech vytvořil fascinující akt prohnutého ženského těla v kulisách vlnitých tvarů, právě ten, jehož varianta byla v březnu ukradena z Uměleckoprůmyslového muzea.
Naštěstí nešlo o nejcennější variantu snímku. Ta zůstává bezpečně uložena v depozitáři. Drtikol svou modelku totiž nejprve umístil mezi tři vlny. Teprve když snímek ořízl, a počet vln tak zredukoval na dvě, byl spokojen a fotografii opatřil slepotiskovým razítkem svého ateliéru. „Variací Vlny máme asi deset, a teprve ta poslední, úzká, je autorizována podpisem a datací,“ říká kurátor muzea Jan Mlčoch. Drtikol věnoval fotografie muzeu v roce 1942.
A jak už to bývá, lépe než doma znají fotografovu cenu v cizině. Nejvyšší částka vyplacená za jeho fotografii dosáhla na českém aukčním trhu 413 tisíc korun. Přitom zrcadlově obrácenou variantu nejslavnější verze snímku Vlna (tedy snímek se dvěma vlnami, ale bez slepotiskového razítka Drtikolova ateliéru) prodávala loni v červnu berlínská galerie Kicken na veletrhu Art Basel. Ačkoliv jej galerie nabízela k prodeji již podruhé – v březnu na veletrhu TEFAF v Maastrichtu se kupec nenašel –, neslevila z ceny 400 tisíc eur. Ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea Helena Koenigsmarková se domnívá, že právě tato informace mohla být pro pachatele motivem, a dodává: „Mrzí nás, že se pozornost médií k muzeím obrací nejvíce v okamžiku, kdy dojde k podobnému skandálu. Když jsme zde Vlnu před rokem pověsili, zájem byl podstatně menší.“
***
Uměleckoprůmyslové muzeum není zdaleka jedinou českou institucí, která se v posledních letech stala dějištěm krádeže. K největší a mediálně nejzajímavější loupeži došlo 6. května 1991, kdy byly ze sbírky francouzského umění Národní galerie ve Šternberském paláci odcizeny obrazy Pabla Picassa. Pětičlenný gang v čele s třiačtyřicetiletým držitelem titulu RSDr. z Prahy pronikl v časných ranních hodinách do prostor galerie a odešel se čtyřmi obrazy (Přístav v Cadaqués, Mandolína a sklenice pernodu, Stůl s pohárem, Absint a karty).
Zloději postupovali přes zahradu Šternberského paláce, kde kamennou zahradní lavičkou vyrazili zadní vchod. Zločin jim usnadnila skutečnost, že Jelení příkop pod zahradou nebyl v té době hlídán.
Policii se podařilo obrazy po dvou měsících vypátrat. První tři byly nalezeny v jednom pražském bytě, čtvrtý – i s oním doktorem politických věd – zadržela o něco později městská policie v německém Bayreuthu. Zloděj tu nabízel obraz k prodeji.
V době krádeže fungovalo ve Šternberském paláci elektronické signalizační zařízení instalované přední švýcarskou firmou, které násilné vniknutí do budovy ihned ohlásilo. Zloději přesto stačili uprchnout. Právě rychlost provedení bývá klíčem k úspěšné loupeži – v takovém případě totiž nestačí ani poplašná signalizace. Policie a strážní jednoduše nedorazí včas.
***
Další případ se odehrál počátkem tisíciletí v Roudnici nad Labem. Tentokrát šlo o plátno Jana Zrzavého.
„Odpoledne 7. března 2001 vstoupili do výstavního sálu nezávisle na sobě dva muži. Jeden odlákal pozornost kustodky, druhý sejmul obraz z výstavního panelu, schoval jej pod kabát a odcházel z galerie. Všimla si ho pokladní a pomocí alarmu přivolala policii, která přijela do dvou minut. Pachatele již nezastihla. Jeden návštěvník ale zloděje pronásledoval až na náměstí, i jemu se ale ztratil,“ vzpomíná kurátorka roudnické galerie Andrea Turjanicová. Nicméně policie na základě záběrů kamerového systému pachatele identifikovala. Jednalo se o dva muže z Litoměřicka. Během vyšetřování oba krádež obrazu dlouho důsledně popírali. Samotné plátno bylo nalezeno až v prosinci téhož roku, kdy konečně jeden z pachatelů promluvil. Soud zlodějům vyměřil čtyři roky vězení a obraz se vrátil do galerie, v níž byl zároveň instalován nový bezpečnostní systém.
***
Vnuk Josefa Lady zapůjčil originální díla svého děda Památníku Josefa Lady ve středočeských Hrusicích. Avšak v roce 1995 zmizelo z expozice 68 originálů, z nichž několik je dosud pohřešováno. Po další krádeži – v roce 2002 – došla Ladovi trpělivost: veškeré originály z památníku stáhl a raději dohlédl na výrobu kvalitních reprodukcí.
„V říjnu 2002, kolem čtvrté hodiny ranní, přijeli zloději se žebříkem, vylezli do prvního patra, rozbili okno a ukradli osm originálů v rámech o rozměrech až 70 na 60 centimetrů. Celou akci stihli za dvanáct minut. Spustil se alarm a za patnáct minut přijela policie, ale zloděje už nezastihla,“ vzpomíná Květa Naštická z Památníku Josefa Lady v Hrusicích. „Asi měsíc po krádeži se zloději pokusili obrazy prodat. Informátor upozornil policii a ta zloděje dopadla.“
Našlo se ale jen sedm obrazů. Osmý – Vodník a havran z roku 1951 – zůstává nadále ztracený. Květa Naštická si myslí, že byl ukraden na objednávku a „loajální“ zloději dosud neprozradili pro koho.
„Měli na svědomí i další galerie a starožitnictví. Kromě umění se zabývali také obchodem s drogami a zbraněmi,“ říká Naštická. Prodejní cena obdobného díla z Ladovy volné tvorby se podle ní pohybuje okolo půl milionu korun.
K ještě větší ztrátě došlo v roce 2001 v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově.
„Celá ta anabáze mi určitě vzala několik let života,“ říká dnes spoluzakladatelka muzea Hana Jirmusová. V roce 2001, dva dny po útoku na New York, opět těsně před zavírací dobou, jeden z návštěvníků ukradl ze zdejší expozice olejomalbu na dřevě od Egona Schieleho z roku 1912 s názvem Louka, kostel a domy. Dílo mělo muzeum zapůjčené z New Yorku.
„Když jsem ve čtyři ráno na chodbě policejní služebny pochopila, že mi obraz nikdo obratem nevrátí, vytočila jsem poprvé New York – spojení pochopitelně nefungovalo, vyzkoušela jsem další čísla, na jednom byl záznamník, nezbývalo mi než nechat jen vzkaz...“ vzpomíná Hana Jirmusová na dramatickou dobu, do které krádež zapadla. „Vypsala jsem odměnu sto tisíc korun, se stejnou částkou se přidalo město Český Krumlov,“ vzpomíná.
Marně.
Obraz se podařilo české policii vypátrat a zabavit až v polovině listopadu 2003.
„Podobné krádeže se čas od času stávají i v těch nejlépe zajištěných muzeích a galeriích. A já vím, jak je těžké nevnímat krádež jako osobní selhání a najít chuť a sílu pokračovat v práci. Přeju všem, komu se podobná tragédie přihodí, brzké nalezení díla, prostě šťastný konec,“ rekapituluje dnes Hana Jirmusová.
Nakonec i Aféra Thomase Crowna měla happy end – ještě větším dobrodružstvím než obraz ukradnout se totiž pro amerického boháče stalo jeho navrácení na původní místo.
***
NáRODNí GALERIE ? Národní galerie získala letos finance na projekt modernizace bezpečnostních systémů, který zahrnuje mimo jiné elektronickou zabezpečovací i požární signalizaci a uzavřený televizní okruh. ? Ochrana budov se rozšíří na venkovní plochy, neboť právě zahrada Šternberského paláce byla kdysi kritickým místem při krádeži Picassů. Projekt se týká Veletržního paláce, Paláce Kinských, kláštera sv. Anežky České, Šternberského paláce a kláštera sv. Jiří. ? Rozpočet dosahuje 1 025 000 eur. Z pětaosmdesáti procent by ho měly pokrýt finance z Norska. neobjasněné krádeže ? Americká FBI zveřejnila v roce 2005 žebříček největších krádeží uměleckých děl, zároveň vytvořila speciální jednotku zvanou Art Crime Team, která po exponátech pátrá. ? V čele aktualizovaného seznamu stojí krádež jedenácti pláten velkých mistrů (Rembrandt, Degas, Vermeer, Manet) a jedné vázy z bostonského Muzea Isabelly Gardnerové. Došlo k ní 19. března 1990. Celková hodnota odcizených děl se pohybuje kolem 6,3 miliardy korun.
? V roce 1999 ukradli při silvestrovském ohňostroji lupiči z oxfordského muzea Cézannův obraz Pohled na Auvers-sur-Oise v ceně asi tří milionů dolarů. Ani ten nebyl dosud nalezen. ? Z Muzea Vincenta van Gogha v Amsterodamu byly 7. prosince 2002 ukradeny obrazy Vincenta van Gogha Pohled na moře u Scheveningenu a Farníci opouštějí kostel v Nuenen v ceně asi třiceti milionů dolarů. Ani jeden z obrazů se dosud nenašel. ? V brazilském Rio de Janeiru se 24. února 2006 zmocnili zloději děl Pabla Picassa, Salvadora Dalího, Henriho Matisse a Clauda Moneta, jejichž hodnota byla vyčíslena na padesát milionů dolarů. Všechna díla jsou dosud pohřešována. ? Z galerie Bührleho nadace v Curychu zmizely 11. února 2008 čtyři obrazy. Díla Paula Cézanna Chlapec v červené vestě, Edgara Degase Ludovic Lepic a jeho dcery, Vincenta van Gogha Kvetoucí větve kaštanu a Clauda Moneta Makové pole u Vétheuil byla ohodnocena na 163 milionů dolarů. Obrazy van Gogha a Moneta byly nalezeny, další dva nikoliv. KráDEž MONY LiSY ? Dějiny umělecké kriminality ve dvacátém století symbolicky otevírá krádež Mony Lisy, ke které došlo právě před sto lety. V pondělí 21. srpna 1911 ji provedl bývalý zaměstnanec Louvru Vincenzo Peruggio. Horkokrevný italský vlastenec byl přesvědčen, že La Gioconda patří do jeho vlasti, odkud pocházel i sám Leonardo da Vinci. (Peruggiovi uniklo, že Leonardo žil na francouzském dvoře krále Františka I., který také jeho nejslavnější obraz koupil. Nechal si namluvit, že dílo uloupil v Itálii nenáviděný Napoleon.) ? Ačkoliv si při krádeži nepočínal zvlášť rafinovaně, obraz prostě sundal ze zdi a pronesl pod kabátem, nikdo si jej nevšiml a policie se navíc chytila špatných stop – v souvislosti s krádeží vyslýchala i Apollinaira a Picassa, který v muzeích skutečně kradl, ovšem spíš africké umění. ? O dva roky později se řediteli galerie Uffizi ve Florencii ozval antikvář, jemuž se Peruggio pokoušel obraz prodat. Policie obraz i prodejce zajistila v levném hotelu. ? Vyšetřování ukázalo, že krádež si objednal podvodník Eduardo de Valfierno. Nechal si namalovat několik kopií, které chtěl v okamžiku, kdy bude ztráta oznámena, prodat jako ztracený originál. Jakmile ke krádeži došlo, zloděje Peruggia už nekontaktoval. Jednoduše originál nepotřeboval. Peruggio obraz provezl do Itálie a pořádně nevěděl, co s ním. Zmohl se jen na neobratný pokus o prodej.
