V Manchesteru zemřel Tony Wilson, „muž v pozadí“, který zásadně ovlivnil podobu popové hudby konce dvacátého století.
Bez Tonyho Wilsona bychom nejspíš neznali kapely Joy Division, New Order nebo Happy Mondays. A nebýt filmu 24 Hour Party People (u nás promítaného pod názvem Nonstop párty), jednoho z kultovních snímků o dění 90. let, nejspíš bychom nevěděli, kdo za jejich úspěchem stál. Hlavní roli v něm hrál televizní prezentér a hudební podnikatel Tony Wilson, přezdívaný Mr. Manchester. Zemřel v pátek 10. srpna ve věku 57 let.
Byl jsem člověk z televize
Když se počátkem 90. let jeden český žurnalista zeptal britského rozhlasového DJ Johna Peela, kde a jak si člověk v Anglii může vybrat dobrý rock, odpověď zněla: „V Londýně ne, ale na severu, tam jsou lidé chudí, nezabývají se intelektuálními věcmi, ale o to víc vitality má jejich hudba.“ Místem, odkud Peelem popisovaná hudba vycházela, byl na přelomu 80. a 90. let právě průmyslový Manchester. Z velké části právě Wilsonovou zásluhou se stal hudebním těžištěm britské a potažmo evropské rockové hudby, překřtěným na Madchester podle divokosti a také díky drogám vybuzené intenzitě tamní scény. V ní se spojila progresivní taneční hudba s dědictvím psychedelie 60. let. Vlna, která měla počátek ve městě opuštěných továrních hal, se nakonec přelila i přes oceán a její dozvuky slyšíme i dnes.
„Lidi se ke mně často chovali pohrdavě, a celkem poprávu – byl jsem člověk z televize a taky hudební hlavoun, což jsem měl pořád na talíři,“ říká Wilson v dokumentu, kterým na jeho úmrtí reagovala BBC. Na univerzitě v Cambridgi vystudoval angličtinu a po návratu do Manchesteru začal pracovat pro televizní stanici Granada. Ta zakrátko břitkému a pohotovému reportérovi svěřila vlastní pořad So It Goes, který pokrýval tamní kulturní a hudební dění.
V červnu 1976 byl jako svědek manchesterské premiéry kapely Sex Pistols jedním z mála, kdo sledovali zavlečení této „hudební nákazy“ na sever Anglie. Později koncert označil za „zjevení“, postaral se o návrat prvních britských punkerů do města a o jejich první televizní vystoupení. Díky neodbytnosti zpěváka Iana Curtise se ve Wilsonově pořadu objevili i místní Joy Division.
Stačí dostat rakovinu
„Tady na severozápadě prší, prší a prší. A přitom jsme světu dali průmyslovou revoluci, odborové hnutí, komunistický manifest, a dokonce i ten zatracený počítač. A u vás na jihu,“ říká Wilson v dokumentu BBC londýnskému reportérovi, „kde slunce nikdy nezajde, jste vzali všechny naše peníze, a co jste vytvořili?“ S podobným smyslem pro humor pomáhal Wilson vést hudební vydavatelství Factory i místní klub Hacienda, kde měl „Madchester“ svůj hlavní stan. Klub o patnáct let později zkolaboval na „větší než malé množství“ drog a střelných zbraní mezi návštěvníky. Stejný osud, co se drog týká, měla leckterá z kapel, kterým Wilson pomohl k úspěchu, jejich význam je ovšem nezpochybnitelný. Když mu loni diagnostikovali rakovinu, prohlásil, že si musí zvykat na to, jak jsou k němu lidé milí. „Najednou umírám a všichni mě mají rádi. Jestli vás lidi nenávidí, stačí dostat rakovinu. Funguje to fantasticky – najednou o vás mají velkou starost,“ dodal se stejně poťouchlým humorem, jaký v sobě měla hudba těch, jimž pomohl uspět.
