Zvykli jsme si na to, že naše banky vlastní cizinci. Tento velký řez byl správným a záslužným rozhodnutím kabinetu Miloše Zemana (mimochodem učiněným v rozporu s předvolebními sliby). Je to tak dobře, i s tím, že tyto banky u nás vybírají prakticky nejvyšší poplatky v Evropě, že repatriují veškerý nemalý zisk domů, že ruší tradiční značky, jež jsou součástí naší kultury a netroufli si je pohřbít ani komunisti. Je to daň za to, že jsme v daném stadiu neměli dostatek kapitálu – a to zejména lidského – na zodpovědné vedení moderního bankovnictví. Bez cizích majitelů bank by na tom naše firmy i spotřebitelé dnes byli podstatně hůř.
Především rakouští, italští a němečtí bankéři ve východní Evropě ucítili příležitost a mohutně do ní expandovali. Teď jsou z toho trochu nervózní, hlavně z osudu svých aktiv na Ukrajině a v baltských zemích. O excesech amerického bankovnictví se psalo barvitě – ale dávat hypotéky rodinám na podpoře není o moc hloupější než půjčovat bezhlavě v eurech v zemi s nestabilní měnou či měnou s neudržitelnou vazbou na euro. U nás sice takové masivní riziko nehrozí, nicméně i tady šly banky do některých nerozumných, možná politicky motivovaných obchodů. Dnešní povážlivou závislost naší ekonomiky na exportu průmyslového zboží do západní Evropy svými rozhodnutími spoluvytvářely i ony. Jejich musí být i riziko.
