Opičí matky se baví s mláďaty podobně jako lidské. Etologové zjistili, že samice makaka rhezus používají v komunikaci s mláďaty zvláštní melodické nosové zvuky, které jsou obdobou lidského žvatlání. To bylo až doposud považováno za chování náležející výlučně člověku.
Zoologové Jessica Whithamová z Brookfieldské zoo a Dario Maestripieri z laboratoře biologie chování Chicagské univerzity strávili dva roky pozorováním volně žijících opic na ostrově Cayo Santiago, patřícímu státu Portoriko. Sledovali 19 samic během celé rozmnožovací sezony a výsledky publikovali v časopise Ethology. Došli k závěru, že žvatlání „explodovalo“ s příchodem mláďat na svět.
Na rozdíl od lidských matek však samice makaků broukají hlavně na cizí mláďata. Důvodem může být, že nosí potomky na hrudi. „Při tak těsném kontaktu není žádné speciální volání potřeba,“ řekl Dario Maestripieri serveru Discovery News.
Když se mláďata zatoulala od svých matek, ostatní samice z nich nespouštěly oči a broukaly na ně. To vedlo Maestripieriho a Whithamovou k závěru, že broukání je zaměřeno na mláďata, a ne na matky.
Makakové patrně používají žvatlání v podobném smyslu jako lidé. S tím souhlasí i Drew Rendall, etolog z Lethbridgeské univerzity v Kanadě.
Žvatlání makaků nám podle něj připadá podobné lidskému, protože nemá žádný význam. „Vydávání zvuků má konejšivý účinek, který uklidňuje matky i mláďata a připomíná podobné chování u lidí,“ prohlásil na serveru Science now. Nesouhlasí ale, že žvatlání směřuje jen k mláďatům. „Když jsou matky a mláďata blízko u sebe, je těžké říct, kdo je vlastně příjemcem,“ poznamenává.
Joan Silková, primatoložka z Kalifornské univerzity v Los Angeles zase tvrdí, že je potřeba ještě dalších experimentů v kontrolovaných laboratorních podmínkách.
Specifický hlasový rejstřík matek je i terčem zájmu evolučních psychologů. Gregory Bryant a Clark Barret, rovněž z Kalifornské univerzity, nahrávali americké matky chválící nebo naopak napomínající své děti větami jako „Ty jsi šikovný“ nebo „Nesahej na to!“. Kromě toho pořídili i nahrávky, jak říkají stejné věci dospělým, a s výsledkem se vydali do hlubin ekvádorského pralesa k chatrčím národa Shuarů.
Ukázalo se, že Shuarové, ačkoliv nemluvili anglicky, dokázali v 73% případů správně rozpoznat, jestli se na nahrávce mluví k dospělému nebo k dítěti a v 75% případů, jestli jde o výtku či pochvalu.
Článek Bryanta a Barreta, který vyšel v srpnovém čísle vědeckého časopisu Psychological Science, byl vůbec první prací dokazující, že posluchači dokážou rozlišovat mezi dětskou řečí a řečí dospělých napříč kulturami. „Dětská řeč má daleko blíž zvířecí komunikaci, než si lidé obvykle myslí,“ domnívá se Gregory Bryant.
