Mohamed Bouebdelli byl úspěšný podnikatel ve školství: tedy dokud nepadl. Založil několik soukromých škol, včetně technické univerzity. Jako naprostá většina z deseti milionů Tunisanů se rozhodl soustředit se na práci, a ne na politiku. Když ale odmítl poskytnout výhody dětem z rodin vládnoucího klanu, musel v roce 2007 své gymnázium zavřít. Ve Francii vydal knihu Den, kdy jsem si uvědomil, že Tunisko není svobodná země. V lednu 2010 mu byla odebrána univerzitní licence a zavřena webová stránka.
Tunisko také bylo úspěšnou diktaturou: dokud nepadla. Její liberální hospodářská politika, zahraniční investice a slušný růst ji podle šéfa MMF dělají „modelem ekonomického rozvoje“. Je to také arabská země s nejprogresivnějšími ženskými právy. Vedl ji Západu sympatický moderní autokrat. Zín Abidín bin Alí byl autokrat, ale postupně rozšiřoval „sféru svobody“, jak řekl francouzský prezident Sarkozy, a George Bush si s ním v roce 2004 mohl pohovořit o demokracii, lidských právech a „nutnosti energického, svobodného tisku“.
Naděje demokracie Bin Alí se hlavně jako jediný v severní Africe dokonale spořádal s islamismem. Když v roce 1987 převzal vládu od zakladatele nezávislého Tuniska Bourghiby, bin Alí sám představoval naději demokratizace. Zprvu posílil politický pluralismus, 90. léta ale strávil bojem s islamisty, uvěznil až 10 000 odpůrců a nakonec zas prosadil vládu jedné strany. Zatímco zuřila válka v Alžírsku, tvrdá sekularistická politika získala bin Alímu dobrou pověst, ale posílila i autoritářský charakter státu. Bin Alí zorganizoval první pluralitní volby až v roce 1999 a ty sám vyhrál více než 90 procenty. V roce 2014 se chystal vyhrát své šesté volby.
Tunisko také postavil ekonomicky na nohy. Prosperita byla ale založena na systému ekonomických mafií, napojených na klany prezidenta, jeho ženy a jejích bratrů. Americký diplomat odhadl, jak vyplynulo z WikiLeaks, že alespoň polovina podnikatelů v zemi je napojena na vládnoucí struktury. Hospodářský růst tak přinášel prospěch hlavně těm, kdo podnikali v -systému. Skupiny napojené na Bin Alího se obohacovaly privatizací pozemků, výhodami monopolů a koncesí, samozřejmě výměnou za politickou loajalitu a úplatky. Na druhé straně v Tunisku rostly regionální rozdíly, nezaměstnanost a frustrace z byrokracie a neliberálního systému.
Režim vládl skrze paralelní bezpečnostní systém, promyšlený volební zákon a tzv. kooptací všech společenských aktérů. Noviny důsledně praktikovaly autocenzuru, a než odbory začaly protestovat, podporovaly otevřeně bin Alího. Svoboda tisku a internetu byla podle Výboru na obranu novinářů na úrovni Saúdské Arábie.
V posledních letech Tunisko sice nezažilo akutní dopad krize, ale nezvládalo zaměstnávat mládež.
Sociální rozdíly jsou tradiční slabostí diktatur: žijí z ekonomicky neefektivní korupce, nedovolí, aby se frustrace ventilovaly politicky, ale také nemohou donekonečna podporovat chudé třídy subvencemi. Tzv.
chlebové protesty, protesty proti důsledkům liberalizace, snižování subvencí a inflaci, jsou také daleko větší hrozbou diktaturám než organizovaná opozice. V Alžírsku v roce 1988, v posledním desetiletí v Jordánsku a Egyptě vedly tyto protesty k politické liberalizaci následované větší represí. Proč režim protesty nepřežil? Jedním důvodem je struktura režimu, spojená s osobou a rodinou bin Alího: nestála za ním silná strana, neměl nástupce a ztratil podporu vojska. Hlavním, poněkud paradoxním důvodem je to, že Tunisko nemělo islamistickou opozici. Strana an-Nahda, zakázaná v roce 1991, v zemi neexistuje, uličních protestů se neúčastnila a z exilu se prakticky neozývala. Kdyby protesty doprovázela hrozící islamizace, jejich průběh a chování armády by byly velmi pravděpodobně jiné. Úspěšným potřením ideologické opozice se totiž režim zbavil legitimity, kterou mají vlády okolních zemí.
Neexistence organizované ideologické opozice potom také otevřela prostor přežívajícím „občanským“ strukturám - organizacím právníků, studentům, odborům, a podzemním opozičním seskupením. Během své práce pro Human Rights Watch se Eric Goldstein setkával s většinou apolitickými Tunisany a malou, opatrnou skupinou opozice, rodin vězněných a lidí poškozených mafiánskými strukturami. Jak poznamenává v časopise Foreign Policy, tyto skupiny se za posledních deset let zvětšily a postupně přestávaly mít strach. Příkladem za všechny je právě Mohamed Bouedbelli. Pak přetekla pověstná nádoba.
Poslední kapkou byla zoufalost počátečních protestů a internetová mobilizace. Internet spolu s Al-Džazírou představoval okamžitý a alternativní zdroj lokálních informací. Když policie zatkla populárního rapera Générala či když se policista dal na stranu protestujících a zpráva oběhla internet, režimu se informační kontrola naprosto vymkla z rukou. Spontánní seskupování občanů do tzv. sousedských výborů, bránících městské čtvrti proti ozbrojeným bandám bin Alího represivního systému, ukázalo, že Tunisané na tento moment čekali.
Tuniská revoluce bývá srovnávána se sametovou revolucí. Šance na demokratický vývoj jsou ale nejisté. V Tunisku od nezávislosti vládly dva zkorumpované režimy. Země nemá politické strany, občanskou společnost, a dostatek lidí nesvázaných s režimem. Známý tuniský básník a intelektuál Abdelwahhab Meddeb, žijící v Paříži, poznamenal: máme Jana Palacha, ale nemáme Walesu ani Havla. Když Mohamed Ghannúší, premiér od roku 1999, řekl, že Tunisko „vstoupilo do éry svobody“, něco není v pořádku. Režim je stále pevně zakořeněn v klanové struktuře hospodářství a v na míru ušitých politických institucích, včetně vlastnických struktur a ústavy. „Debenalízování“ hospodářství bude ještě mnohem obtížnější než „debenalízování“ vlády.
Skupiny napojené na bin Alího se obohacovaly privatizací pozemků, výhodami monopolů a koncesí, výměnou za politickou loajalitu a úplatky
O autorovi| ZORA HESOVÁ arabistka
