Pražský městský soud rozhodl, že životopisná data soudců, konkrétně členství v bývalé KSČ, je pouze jejich osobní věcí. Nikomu do této minulosti údajně nic není. I když tento rozsudek lze přezkoumat u Nejvyššího správního soudu, je v tuto chvíli pravomocný. Fakt, že k takovému rozhodnutí česká justice dospěla téměř po dvou desetiletích svobody, vyvolává naléhavé otázky.
Opravdu občan nemá právo vědět základní profesní údaje o těch, kdo rozhodují o právech a povinnostech jiných? Skutečně je ústavně zaručené právo na informace limitováno hranicí soukromí jednotlivce, i když ten požívá statusu veřejného činitele? Nemáme tedy právo vědět, kdo nás soudí?
Podle české ústavy jen soudy nalézají právo. Jde o jeden ze základních pilířů demokracie. Demokratický právní stát stojí na důvěře občanů v právo a s ní i padá. Nedostatek této důvěry podlamuje základní hodnoty demokratické společnosti svobodných a rovnoprávných občanů.
Pokračování na straně 8
Máme právo vědět, kdo nás...
Dokončení ze strany 1
Nejde ovšem jen o důvěru v dané právo, ale i o důvěru v instituce, které jsou povolány zajišťovat vymahatelnost přijatého práva. Těmito institucemi jsou nezávislé a nestranné soudy, jejichž úloha je v moderních právních řádech nenahraditelná. České soudnictví se vyznačuje významnou nabobtnalostí. V Evropě jen stěží naleznete stát, který by měl na počet obyvatel více soudců. Také naše soudní soustava je podivuhodně složitá, čtyřstupňová, završená pro jistotu hned dvěma nejvyššími soudy a ještě vedle nich zcela svébytným Ústavním soudem.
V tomto soudním zmatku je každý občan, který se účastní soudního jednání, na jeho začátku poučen, že má právo vznést k osobě soudce výhrady podjatosti. Jen nestranný soudce může rozhodovat spravedlivě a jeho nestrannost je předpokladem jeho nezávislosti. K vyloučení soudce postačují pouze pochybnosti o nestrannosti, není třeba skutečnou podjatost dokázat. Dostáváme se tak ke klíčové otázce. Jak může běžný občan vznést výhrady k osobě soudce, jestliže o jeho dosavadním působení nemůže vědět prakticky nic?
Novodobé zaklínadlo Zcela se ztotožňuji s požadavkem, aby strukturované životopisy členů justice, zahrnující jasně vymezený okruh informací, byly veřejné a umístěny na internetu. Tato otevřenost posílí vztah důvěry občanů k soudům. Ve Spojených státech se na procesu výběru soudců podílí široká veřejnost. Adepti soudního taláru jsou podrobeni prověřování jak ze strany vládní administrativy, tak nevládních organizací. Morální integrita a životní postoje kandidátů sehrávají při úvahách o jmenování soudcem mimořádnou úlohu.
Jsem přesvědčen, že naznačený problém přesahuje jen otázku členství v bývalé KSČ. Právo na informace má v naznačeném případě přednost před právem na soukromí soudců. Nejsou přece nuceni rozhodovat o právech a povinnostech jiných. Mohou působit v advokacii, ostatních právnických profesích. Když však již soudci usilují působit v justici, měli by zpřístupnit i informace o svém soukromí. Jinak bude justiční systém jen stěží garantovat fair proces. Občanům totiž nejsou známy zásadní skutečnosti z profesního či soukromého života soudců, a nemohou tak posoudit, zda existují oprávněné pochybnosti o jejich závislosti či nezávislosti.
Ono novodobé zaklínadlo nezávislosti soudců, s jehož pomocí si soudci mnohdy úspěšně obhajovali své platové poměry, v tomto případě působí přesně opačně. Netransparentnost justičních osob podlamuje jejich nezávislost. Nezbývá proto než doufat, že shora uvedený rozsudek nebude konečný a jeho správnost posoudí Nejvyšší správní soud či případně Ústavní soud.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
***
Problém přesahuje jen otázku členství v bývalé KSČ. Právo na informace má v tomto případě přednost před právem na soukromí soudců.
Zcela se ztotožňuji s požadavkem, aby strukturované životopisy členů justice byly veřejné a umístěny na internetu
O autorovi| STANISLAV POLČÁK, advokát Stanislav Polčák, advokát se specializací na ústavní právo
