Důvodů, proč se mladí lidé vracejí k rodičům, je celá řada. Samozřejmě se nabízí pohodlnost, nicméně soudě třeba podle Itálie, kde je tento trend nejsilnější, převládají ekonomické důvody, jako je nedostatek bydlení a nezaměstnanost.
Počkej, máma na mě něco povykuje, pokládá Alberto sluchátko a odchází zavřít dveře pokoje. „Tak povídej,“ říká pak, když hlas v pozadí znatelně zeslábne. Alberto Petti, Ital, 38 let. Svobodný, zaměstnaný, vtipný - a kromě toho žijící se svými rodiči.
Alberto je prototypem člověka, který otřásá statistikou v Itálii a vyvolává zvědavost zahraniční vědecké obce. Táhne mu na čtyřicet, má práci, rád se baví, nicméně probouzí se v domě, kde za zdí spí také jeho matka a otec.
„Ale jo, je to celkem fajn,“ začíná Alberto vyprávět, jak vlastně vypadá život osmatřicetiletého člověka ve společné domácnosti s rodiči. „Ani jsem si nemusel na nic zásadního znovu zvykat. Až mě to překvapilo.“ Cesta zpátky do mateřské náruče pro něj začala v roce 1999, kdy vyhrál konkurz na místo v týmu neapolského starosty - komunální politika ho vždycky zajímala. Tehdy žil v Bologni, v jednom domě s několika dalšími mladými lidmi („bylo to skvělý“) a samostatné bydlení sháněl i v Neapoli. „Se svým platem bych ale měl buď na jednu malou místnost, nebo bych musel obracet každý euro v kapse. Tak jsem se dohodl s našima,“ říká.
Jeho rodiče koupili menší domek v Neapoli už dříve, takže Albertovy náklady na bydlení se blíží nule. Alberto nepřispívá ani na provoz domku. „Naši to nechtějí, i když jsem jim to nabízel. Našel jsem si jiný způsob, jak se jim revanšovat. Dávám mámě peníze na nákupy, nebo třeba koupím několik lahví dobrýho vína jako překvapení,“ říká. Přiznává, že úspora na bydlení mu rozvazuje ruce: právě se vrátil z dvoutýdenní dovolené v Číně.
Komfort je ostatně to, co v souvislosti s bydlením u rodičů zmiňuje. „Když jdu z práce, nemusím se starat, jestli je nakoupeno a co budu večer jíst. Máma vaří. I ostatní domácí práce jdou mimo mě, takže mám čistou hlavu.“ Dělá mu dobře i to, že rodiče jsou s ním šťastní. „Před několika lety se zabil na motorce můj starší brácha. Jsem rád, že to svou přítomností mámě trochu ulehčuju.“
Na stránku minusů dává „částečnou ztrátu soukromí“. „Hlavně když mám blbej den v práci, tak bych chtěl být sám ve svým. Před hlučnou všudypřítomností mojí mámy se člověk neschová,“ popisuje se smíchem a pokračuje: „Nebo nemůžu pozvat známé k nám domů na večeři. Jsou to drobnosti, ale občas mě to doběhne... Ale jinak mám svobodu. Když jdu večer pryč, zavolám, že nebudu doma, to je všechno. Klidně se pak můžu vrátit v sedm ráno. Ale hlásím to našim. Hlavně jako alibi, kvůli bratrovi...,“ říká Alberto.
A co milostný život? Ačkoli momentálně nemá stálou přítelkyni, ženy má rád. Nekomplikuje mu bydlení u rodičů milostný život? „Jasně, že je to těžký,“ směje se do telefonu a pak už vážnějším tónem dodá: „Jsem odsouzenej buď být s dotyčnou v jejím bytě, nebo s ní nebýt.“
Jemu podobných je na Západě celá řada. Mladí lidé déle studují, jsou na cestách, ceny bydlení jsou pro ně nedostupné, odkládají založení vlastní rodiny. Kotva u rodičů jim ve všech případech přijde vhod, pokud si ji rovnou nezvolili.
Jak uvádí studie o sociálních trendech v evropských zemích 2005-2006, za posledních deset let se prodloužilo setrvání u rodičů v průměru o dva roky. Na začátku 90. let byla polovina Britů pryč před třiadvacátými narozeninami, dnes čekají spíš na pětadvacáté. Dáni odcházeli ještě před dvacítkou, teď zůstávají o rok, rok a půl déle.
Konzervativnější Rakušani si také dávají víc času: dříve jich polovina odešla od rodičů před pětadvacítkou, dnes je to po šestadvaceti. A tento trend se začíná dotýkat i Česka.
Podle červencového průzkumu Českého statistického úřadu bydlí u rodičů čím dál tím víc dospělých dětí i po ukončení vysoké školy. V současné době je to téměř třetina z 1,8 milionu lidí do 29 let. Doma ale bydlí i 35 tisíc pětatřicátníků. „U nás se zpožděním nastoupil trend singles a opozdil se i nástup opačné tendence - bydlení s rodiči. Prozatím nejde o masovější záležitost, ale první vlaštovky tu jsou,“ potvrzuje socioložka Jana Duffková z Prahy. „Je ale pravděpodobné, že v dohledné době na tom budeme stejně jako západoevropské země.“
„Je to hanba Itálie“
Byť se dá v západní Evropě i v USA vysledovat nárůst počtu mužů, kteří opustí rodiče, aby se za pár let do rodného hnízda vrátili, Itálie se vymyká průměru. Italové jsou doma do 31 let. Přesněji řečeno, polovina z nich odejde a druhá půlka zůstává ještě déle. Mezi 30. a 34. rokem života jich bydlí s rodiči celých 27 procent. Pro srovnání, z Dánů ve stejné věkové kategorii nežije s rodiči nikdo - z domu odcházejí už v pětadvaceti, a Britů zůstává doma devět procent. Průměrné číslo pro unii je 12 procent.
Bližší pohled na samotné italské číslo navíc říká, že dvacet sedm procent je dvojnásobek oproti minulé dekádě. Ještě před deseti lety zůstávalo u rodičů čtrnáct procent třicátníků. Protože jde o lidi, kteří si vydělávají, a protože mezi třicátníky u rodičů je ve všech zemích víc mužů než žen, nahrává to rychlému závěru, že se z Itálie šíří renesance, tentokrát „mammonů“.
Mammoni je italský termín pro syny dominantních mamma, italských matek, které o ně pečují, drží si je doma a k nelibosti snach jim aktivně zasahují do života i poté, co se ožení. Asi nejvhodnější český ekvivalent je maminčini mazánci.
Ale třeba Alberto se za mammona nepovažuje. Poprvé odešel z domu ve čtyřiadvaceti a ve své „přechodné“ situaci si „nijak nelibuje“. Stále také věří, že brzy nastane den, kdy se odstěhuje, ačkoli „přechodnost“ trvá už osm let.
„I naši by byli radši, kdybych bydlel sám. Máma se mnou souhlasí, že žít doma je v mým věku nenormální. Mammoni jsou sice už dneska hlavně v literatuře, ale je hanba Itálie, kolik nás žije v takové situaci!“ ulevuje si Ital z Neapole.
Italská socioložka Linda Laura Sabbadini, šéfka institutu Istat se smíchem přikyvuje: „Mammoni jsou ten nejmenší problém, důvodů toho trendu je víc, a na prvním místě je to ekonomika.“
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Ekonomika, tedy nabídka práce a dostupnost bydlení, jsou základními vstupními podmínkami k osamostatnění všude na světě. Itálie se i v tomto ohledu vymyká sledovanému evropskému průměru. Nezaměstnanost mezi mladými do pětadvaceti let dosahuje podle letošních údajů OECD téměř 22 procent - o něco hůř jsou na tom ze starších zemí unie jen Francouzi a Řekové. Po ukončení školy navíc většinu Italů kvůli rigidnímu trhu práce čeká řetězec nárazových a špatně placených míst.
„Ekonomická autonomie v Itálii kvůli tomu přichází až okolo 34. roku života,“ zmiňuje Sabbadini jeden z důvodů pozdního setrvání italských třicátníků u rodičů.
Dalším důvodem jsou ceny nemovitostí, které v Itálii rostou už několik let rekordním tempem. Měsíční pronájem sedmdesátimetrového bytu ve větším italském městě se podle národního statistického úřadu pohybuje od 1500 do 2000 eur, což je až dvakrát tolik než například v Bruselu nebo v Berlíně. Průměrný nástupní plat Itala se přitom i ve městech pohybuje okolo 900 eur. Hypotéky by byly, jenže banky se přirozeně brání poskytnout je někomu, kdo má malý a hlavně nepravidelný příjem.
„Už třikrát jsem málem podepsal koupi bytu, naposledy před třemi roky. Jenže vždycky se na poslední chvíli objevily problémy. Banka chtěla dodatečnou garanci, majitel bytu začal dělat obstrukce, nesedělo papírování. Tak jsem pořád tam, kde jsem,“ říká Alberto. Jak tvrdí, cena bytů v Neapoli byla hlavním důvodem, proč se ve třiceti, po šesti letech samostatného života v Palermu a Bologni, vrátil domů.
„Mám měsíčně 1200 až 1300 eur čistého a nájem dvoupokojového bytu tu stojí tak tisíc eur,“ říká Alberto rezignovaně. „Vždycky jsem obdivoval Švédsko. Jak tam už dvacetiletí studenti můžou bydlet sami a společnost je v tom podporuje. V Itálii nic jako bezúročné státní půjčky na bydlení neexistuje.“
V pokoji pro služky
Ekonomické tabulky ale nevysvětlují vše. Jestliže Italové horko těžko seženou slušný podnájem, Francouzi jsou na tom podobně a stejně špatně hledají i stálou práci. Proto i třicátníci ve Francii často končí v tzv. chambres de bonne, v někdejších pokojích pro služky o pár metrech čtverečních, se společnou sprchou a záchodem na chodbě.
Britové zase stráví hodiny na cestách mezi prací a bytem. Přesto zůstává (ve srovnání s Itálií) mnohem méně Francouzů i Britů v rodném hnízdě. A podobné je to s prodlouženou délkou studia. Italů odcházejících na univerzity je dvakrát tolik, než kolik jich bylo v generaci jejich rodičů. Jenže třeba Dánové a Finové mají v Evropě dlouhodobě nejvyšší podíl lidí s univerzitním vzděláním vůči celkové populaci, a přesto opouštějí rodinný krb jako jedni z prvních.
Mozaiku důvodů zkrátka doplňují jevy, které nelze exaktně změřit. Silnou, ne-li rozhodující roli tu hrají kultura a tradice. Zatímco Dán raději asketicky omezí osobní spotřebu, jen aby už měl na nájem a mohl bydlet sám, Ital dá přednost variantě rodičovského hnízda, která mu umožní udržet si kýžený sociální standard.
„Nevidím důvod, proč odejít od našich. Teď jsem nezadaný, tak proč se vzdát cestování, auta, kola, jen abych měl na nájem? Takovou oběť udělám, až potkám tu pravou,“ píše v internetové debatě o mammonech třicetiletý programátor z Milána Luca.
Studie amerického a britského sociologa z roku 2004 přinesla zajímavou výpověď o druhé straně, o italských rodičích, která obrázek příjemně doplňuje. Z průzkumu Marka Manacordy a Enrika Morettiho totiž vyplynulo, že růst příjmů italských rodičů vede ke sbližování s jejich dětmi, zatímco u Britů a Američanů naopak k oddalování. Italové radši koupí své ratolesti například luxusní hodinky, kdežto Britové a Američani jim uloží peníze na spořicí účet. „Američtí a britští rodiče podporují ve svých dětech samostatnost, Italové je mají rádi okolo sebe, a tak si je takto podplácejí,“ tvrdí Manacorda a Moretti. K tomu všemu se pak přidávají předsudky a stereotypy. Italští otcové například většinou nechtějí, aby jejich dítě při univerzitě pracovalo, protože to vypadá, že nedokážou rodinu zabezpečit. Stejně tak neradi vidí, když jejich svobodný syn nebo svobodná dcera bydlí sami, protože by je to mohlo dostat do řečí. „V Itálii pořád platí, že potomek odchází z domova, až když se ožení nebo vdá,“ píší autoři.
Zajímavý je ale ještě jeden fakt: na jednu třicetiletou Italku žijící ve společné domácnosti s otcem a matkou připadají dva její mužští vrstevníci. Proč? Linda Laura Sabbadini tvrdí, že jde částečně o statistický klam: „Ženy se vdávají dříve a berou si o několik let starší partnery. Mezi brzkými třicátníky je proto méně nezadaných žen než nezadaných, u rodičů žijících mužů.“
Zbytek odpovědi je v tom, že Italky, jako všechny ženy vůbec, jsou samostatnější. Častěji než muži jsou ochotné stěhovat se za prací a studiem daleko od rodné vísky, přičemž se musí naučit samy o sebe postarat. Jsou ostatně k samostatnosti vychovávány - na rozdíl od svých bratrů.
Já mu vyperu, vyžehlím, uvařím...
Jak už bylo naznačeno výše, podhoubí pro zvýšení počtu mammonů je i v Česku, byť zřejmě nebude nárůst nikdy tak razantní jako třeba v Itálii. Mladí Češi sice na rozdíl od Italů seženou práci, ale s bytem jsou na tom podobně: musejí si ho koupit nebo pronajmout, a to není levný špás. I současní třicátníci v Česku oddalují zakládání rodin a chtějí si dopřát zážitky, které jim nabízí svobodný svět, takže peníze investují spíš do cestování než do zařizování vlastního bytu. Navíc se zvyšuje životní úroveň českých rodin, které si tak mohou dovolit svoje děti déle financovat. Proto tu také najdeme podobné příběhy jako ten z Itálie.
„Nemohl jsem se odstěhovat. Pracoval jsem, ale neměl jsem na hypotéku, protože jsem investoval do zařízení fotoateliéru,“ říká dvaatřicetiletý fotograf Pavel, který si nepřál uvést jméno. Pavel nyní bydlí už dva roky ve svém. Stejně jako Alberto se i on brání tomu, že by u rodičů bydlel z pohodlnosti, nebo že by vidina pravidelné plné penze byla rozhodujícím důvodem. „Jasně, že mi z toho plynuly výhody - zázemí, jídlo, ale u našich jsem rozhodně nebydlel kvůli tomu. Po svým bytě jsem toužil už od doby, kdy jsem dostudoval, ale neměl jsem na to,“ vysvětluje a dodává, že si kvůli životu pod jednou střechou s matkou a otcem občas připadal „i trochu méněcenný“.
„Nikdo mi to ale nedával najevo a ani jsem z toho nebyl nijak zvlášť frustrovaný,“ tvrdí s tím, že navíc měl i spoustu i starších přátel, kteří na tom byli stejně -bydleli u rodičů.
Ani Pavla, když ještě bydlel doma, rodiče nijak neomezovali. Bývali často pryč, takže soukromí třípokojového bytu měl pro sebe. „Žádné kontrolování nebo zákazy. Jen měli občas obavy o mou budoucnost. Kdy si najdu stálou známost a začnu s ní budovat společný život.“ Některé z přítelkyň byly sice překvapené, když si je pozval do svého pokojíku u rodičů, jiným to ale nevadilo. Jen se soukromím byla občas potíž. „Někdy jsme se s přítelkyní museli krotit v hlučnosti, protože v panelákovém bytě jsou stěny skoro papíru a je tam všechno slyšet,“ říká Pavel a usmívá se.
Česká rodina není tak rigidně vystavěná jako italská, takže česká mamma, matka, která drží svoje děti a zejména pak synáčky doma co nejdéle, nepředstavuje ve zdejších končinách typický model. Nicméně Oidipův komplex je univerzální a čeští rodiče bohatnou. Jak proto reagují na svoje dospělé ratolesti, které s nimi stále snídají? Podle expertů jsou zhruba napůl cesty mezi americkými a italskými rodiči: část z nich je s dětmi šťastnější, část z nich radši vidí jejich brzké osamostatnění.
„Já jsem ráda, že ho mám doma,“ říká třiašedesátiletá asistentka Petra, která si nepřála uvést celé jméno. Petra žije druhým rokem se svým osmadvacetiletým synem. V jejich soužití byla asi tříletá pauza, kdy se syn odstěhoval za přítelkyní. Když ale vztah nevyšel, vrátil se domů. „Myslím, že se vrátil docela rád. Já mu udělám všechno: vyperu, vyžehlím, uvařím. On mě zase vozí na chatu a se vším mi pomáhá. A taky už nejsem doma sama,“ popisuje Petra a dodává: „Jsme kamarádi. Docela o hodně věcech si povídáme, popíjíme víno...Podle mě je mezi námi všechno v pohodě. Vůbec si nepřekážíme.“
Že by svého syna připravovala o samostatnost, tvarovala ho do českého mammona, si Petra nemyslí. „On by se o sebe dovedl postarat. Teď ale nemá holku, se kterou by bydlel, tak co má dělat? Myslím si, že bude jednou dobrý manžel i přesto, že teď žije se mnou.“
Ztracená nezávislost
V jinak zbytečném americkém filmu Failure To Launch žije hlavní hrdina, pětatřicátník Tripp, u rodičů a maximálně si to užívá. Sdělí to už úvodní scéna. Tripp se zbaví další blonďaté krásky (chtěla s ním navázat trvalý vztah) a ráno se probouzí šťastný do prosluněného dne sám ve své prostorné posteli. Než vyjde ze sprchy, jeho maminka mu ustele, vyluxuje z koberce rozšlapané chipsy a na okraj postele položí komínky s čistým voňavým prádlem. Prostě ráj. Později Tripp filozofuje o svém životě s dvojicí parťáků a říká: „Já se bavím, holky se baví. Je to dobrý pro mě, je to dobrý pro ně. Dokonce bych řekl, že je to sakra dobrý pro civilizaci jako takovou!“
Teoretici rodin by s ním nesouhlasili. Naopak, nad třicátníky žijícími u rodičů lomí rukama stejně jako nad singles. Obě skupiny viní z poklesu porodnosti v Evropě. „Ten, komu vyhovuje bydlení u rodičů, jejich všestranný servis, nemůže současně založit rodinu,“ říká socioložka Duffková.
Právě Italové a Češi jsou na tom bídně: evropský průměr dosahuje 1,5 dítěte na ženu, ale v Itálii a Česku je to 1,3 dítěte. Daleko od kýžených dvou dětí, které zaručí minimální obnovu populace. Jak singles, tak mammoni navíc odkládají sňatek a rodičovství často až do doby, kdy potomci přestávají být společným přáním páru nebo biologickou možností. Třicátníkům, kteří dlouho žijí s rodiči, navíc hrozí, že se z opečovávaných změní na pečovatele, což má z hlediska populace stejný efekt jako singles: nemají děti.
Sociologové ale považují život s matkou a otcem za negativní ještě z jiného důvodu. Jak vysvětluje Linda Laura Sabbadini: „Máme před sebou generaci, která nemá nezávislost. Jde o velmi kritickou situaci. Přerušuje se tím předání autonomních zkušeností a poznatků následující generaci. Jako kdyby z lidského příběhu najednou vypadl jeden článek.“
Byť se dá v Evropě vysledovat nárůst počtu mužů, kteří opustí rodiče, aby se o pár let do rodného hnízda vrátili, Itálie se vymyká průměru. Italové jsou doma do 31 let. Přesněji řečeno, polovina z nich odejde a druhá půlka zůstává ještě déle. Mezi 30. a 34. rokem života jich bydlí s rodiči celých 27 procent.
Už třikrát jsem málem podepsal koupi bytu. Jenže vždycky se objevily problémy. Banka chtěla dodatečnou garanci, majitel bytu začal dělat obstrukce, nesedělo papírování. Tak jsem pořád u rodičů.
Alberto Petti (38)„
Američtí a britští rodiče podporují ve svých dětech samostatnost, Italové je mají rádi okolo sebe, a tak si je podplácejí... V Itálii pořád platí, že potomek odchází z domova, až když se ožení nebo vdá.
Marco Manacorda a Enrico Moretti sociologové
Jasně, že mi z toho plynuly výhody - zázemí, jídlo, ale u rodičů jsem rozhodně nebydlel kvůli tomu. Po svým bytě jsem toužil už od doby, kdy jsem dostudoval, ale neměl jsem na to.
Pavel (32)
O autorovi| KATEŘINA ŠAFAŘÍKOVÁ, TEREZA ŠUPOVÁ, je stálá zpravodajka LN v Bruselu a Tereza Šupová je redaktorka zahraniční rubriky LN
