V osm měl mít Patrik výslech. Už rovnou píšu měl mít. Podmiňovací způsob, když je hlavní podmínkou jeho přítomnost. Sešli jsme se tam zase všichni a zase bez něho. Už jsem té situaci přivykla, už jsem se s advokátem (nemám odvahu zeptat se ho na svrab) a kurátorkou vítala jako se starými známými.
Vyšetřovatelka nechá Patrika předvést. Kurátorka s Patrikem mluvila, advokát s ním stejně jako já telefonoval, všichni jsme mu zdůrazňovali... Jeho mozkovna je zřejmě vymetenější, než mě kdy mohlo napadnout. Že jsme ho tolik let drželi? A tolik let udrželi v (relativním) řádu?
Jsme úspěšnější, než jsem si myslela.
Zásadní informace od kurátorky: Nedoléčil svrab. Do nemocnice, kam měl přijet na kontrolu a měl dostat masti na druhou kúru, nedorazil. Beru to na vědomí, co jiného mám dělat? Loučíme se.
Šla jsem na kus řeči s kamarádem, spolužákem ze základní školy. Vrazili jsme do sebe před týdnem na stanici tramvaje a domluvili se, že se sejdeme.
Je rozvedený, má tři velké děti, nejstarší syn jede v drogách, těžce. Donedávna u něho bydlel, samozřejmě nepracoval a opakovaně a -donekonečna svého otce okrádal. Nechtěl se z bytu hnout. Proč by to dělal, když tam měl všechno bez námahy? Spolužák dlouho neměl odvahu udělat, co se prý jedině udělat má - vyhodit ho.
Nakonec to udělal. Když už doma nic nenašel, protože všechno bylo prodané. Když přišel unavený z práce a u něj se váleli sjetí frajírci, mejdan. Syna vyhodil. Je z toho špatný. Pořád to v sobě řeší. Má výčitky svědomí. Bojí se, že ho okolí odsoudí. Ale udělal to, nemohl dál.
Pokaždé, když jde kolem zdejšího nákupního centra, napjatě sleduje partičky ožralých, sjetých bezdomovců, jestli mezi nimi syn není. Smutné povídání. Zvlášť s našimi paralelami. My se vystavujeme ještě dalším odsudkům: adoptovaného vyhodili a vlastního si hýčkají!
Těsně před schůzkou jsem dostala zprávu na mobil o tolik očekávaném mejlu od posledního osloveného režiséra. Mohla jsem přečíst jen začátek. Předmět zprávy a kus první věty. Už z toho bylo jasné, že to dobré nebude. „Scenar jsem poctive...“ Samozřejmě jsem chtěla všechno zrušit a jet si domů názor přečíst. Ale pak jsem si skoro vyrovnaně pomyslela:
Může tam být jen dobrá, nebo špatná zpráva.
Marnost mě demotivuje a rozkládá zaživa.
Matěj nenašel své jediné boty a jediné vysvětlení je, že je ráno sebral Lukáš, který vstává a odchází dřív. Při dnešních cenách a mé výdělečné nečinnosti jsme rádi, když utáhneme pro každého kluka - pořád jim roste noha! - jedny boty na chození, jedny na sport ve škole, jedny na lítání venku a k tomu jedny dobré kopačky. A samozřejmě pantofle na doma a do školy. A zimní a letní...
Matěj hledal své boty dlouho a vytrvale, dokonce i na zahradě a v dílně a znovu v předsíni a pod postelemi a všude, snad i v lednici. A přitom vůbec nenadával. Hledala jsem s ním. A na Lukáše běsnila, ale v duchu. Před Matějem jsem nikdy žádnou nadávku na bráchu, ani na jednoho, neřekla.
Tohle my si nesmíme dovolit. To by mohlo vypadat jako dělení -jako ty jo a oni ne! A to je hranice, kterou adoptivní rodič, jemuž se narodilo vlastní dítě, nikdy nesmí překročit. Na to si dávám velký pozor. (A proto taky Matěje skoro nikdy nechválím, když mám tak málo příležitostí chválit Patrika s Lukášem.) Běsnila jsem v duchu.
Boty jsme nenašli.
Co já už se zmizelých věcí nahledala, než jsem přišla na to, že jsou ukradené. Vytáhli jsme z dílny boty loňské (staré vyhodím, Marek je vyndá z popelnice a schová do dílny); hrozně Matěje tlačily. Na autobus jsem ho musela odvézt.
Všechny dobroty, co nakoupíme (pro všechny!), Lukáš hned v noci sní. A když je pak hledám, tvrdí, že on nic. Když chci, aby nám nějaké zásoby vydržely aspoň do víkendu, musím je rovnou odnést do našeho pokoje, do skříně, pod postel.
Musím zamknout.
Musím náš pokoj zamykat kvůli penězům, kvůli jídlu, pěkným věcem, které se dají dobře zpeněžit, kvůli neustálému zklamání, protože Lukáš krade už při každé příležitosti. Nechce se ani trochu omezovat. Řídí se heslem: Co mi chutná, sním, protože mi to chutná. A co se mi líbí, si vezmu, protože se mi to líbí.
Máme před ním schovávat i boty?Když Lukáš v noci přišel v Matějových botách, které se můžou rovnou odnést do opravny nebo do popelnice (jak je dokázal takhle poničit za jeden den?), a bez walkmana, který zmizel taky, zase jen koukal jako vejr. Nevydržela jsem a začala do něho bušit a křičet, že už toho mám dost, že už toho mám úplně dost.
Mám toho dost, do hajzlu!
Mám nateklou ruku.
Byla jsem na místě přesně včas (přesnost je moje prokletí). Myslela jsem, že Cyril bude v naší hospodě sedět, ale neseděl. Dala jsem si malé pivo - a to byla chyba, protože jsem ho musela vypít. Přečetla jsem noviny, které mi půjčil číšník, dopila, zaplatila a odcházela, když dovnitř vrazil Cyril. Ani nevěděl, kolik je, pořád po něm někdo něco chce.
Něco jsme si říkali, šlo mi to ztěžka, vyšli ven a mlčky došli na nábřeží. A třeba ne mlčky, nevím, já uvnitř mlčela, i když jsem možná něco říkala. Rozloučili jsme se ruky podáním.
Šla jsem pěšky po mostě, přes řeku, zaregistrovala panoráma, minula několik tramvajových zastávek, abych pivo se zklamáním rozchodila. Budu přece řídit, pojedu domů. Při představě domova se mi zadrhlo v krku.
Nechci tam.
Lukáš měl být na tréninku. Taky měl vrátit walkman, přestože s obvyklými vzlyky tvrdil, že ho neodnesl. Na tréninku nebyl - ověřila jsem si to opět přímo u trenéra.
Když jsem byla v tom nepříjemném špiclovském telefonování, zavolala jsem i učiteli ze školy, z učňáku. Dověděla jsem se, že má neomluvené hodiny, problém s rozmláceným autem. Na praxi místo zedničiny (Lukášův oblíbený výraz pro nicnedělání) házeli s kluky šutry na zaparkovaný vrak v areálu učiliště a jeho majitel chce škodu řešit. Už v prvním čtvrtletí bude mít trojku z chování.
Přišel z virtuálního tréninku v noci, umouněný, s očima červenýma, pročouzený. Na fotbale byl, do školy chodí, s vrakem nic. Přinesl walkman. Zahučel do postele... Tak.
Tak smutno.
Smutno ze všeho. Ani už to nemůžu psát.
Ani už vyjádřit.
Marek přijel ještě později. Seděla jsem v pokoji nad notebookem a na internetu hledala režisérská jména, která by přicházela v úvahu.
Pokračování na straně II
Marnost mě rozkládá zaživa
Dokončení ze strany I
Papír k poznámkám jsem počmárala větami od Václava Bělohradského: „Definuj, nebo budeš definován...“
Seděla jsem nad notebookem a ani se nerozčílila, že Marek přijel (na kole!) zase kdoví kdy, že mě tady nechává na ty průsery samotnou, že vždycky sama schytám první, nejhorší náraz. Jako bych byla stvořená jen pro nárazy.
Koukala jsem do notebooku na abecední seznam všech českých i slovenských režisérů, i těch, co byli už dávno po smrti. Možná by měl můj film režírovat někdo, kdo umřel. Podle vzoru nejlepší autor - mrtvý autor. Seděla jsem sama v pokoji a v duchu si opakovala věty jako čarovné zaříkávadlo.
Kdo na mě myslí? Kdo to je? Ať ke mně přijde.
Ať mě obejme.
Prala jsem prádlo. Vařila. Jeli jsme se s Markem na kolech podívat na Matějův žákovský zápas. Hraje pěkně a se zápalem, poctivě. Celý den mi bylo všelijak smutno. Večer zavolal Martin: Kde jste?
Na šestou jsme byli dohodnutí, že k nim jdeme pro keramiku. Před létem jsme u Martina s Lenkou cosi vyráběli z hlíny, minule to glazovali a teď je vypáleno a všichni u nich máme sraz.
Tentokrát jsem zakázala probírat naše bydlení, náš kopec, náš les, naši podzimní a zimní pustotu, naše děti, náš život. Slivovici jsem nezakázala. Pořád jsem měla nalito, a jak večer pokračoval a nikdo naše bydlení, náš kopec, náš les ani naše děti, natož život neprobíral, bylo mi čím dál líp.
Nakulila jsem se. Vedly se řeči.
Přítomní muži došli po několikátém slivovicovém přípitku k doznání, jak si vlastně nepřejí, abychom byly my, jejich manželky, povolné. Obzvlášť Mirek zdůrazňoval, že toho má teď v práci strašně moc a jak se vždycky děsí, když se vrací domů, aby snad Jarka nebyla roztoužená... Při loučení jsme si všeobecně namazaně vyznávali lásku. Domů jsem jela krásně rovně, ale pak se mi před řídítka přimotal náš největší kopec a já do něj narazila, ale nespadla jsem. Spadla jsem pak rovnou do postele a spala jako dřevo, bez prášku.
Dokud mi nezačal svítit na hlavu měsíc.
Hlava jako střep. Už nic nevydržím. Ležela jsem v posteli až do poledne, kdy jsem se zmátožila a šla vařit oběd. Měla jsem původně v plánu udělat švestkové knedlíky, ale to bylo před slivovicí.
Svedla jsem jen polévku (z prášku), bramborovou kaši (z prášku) a párky (z mrazáku).
A zase do postele. Marek pustil CD Hradišťanu. Jiří Pavlica na něm zpívá verše Jana Skácela. Kongeniální spojení.
Muzika, co na Skácelova čtyřverší složil, jejich vyznění ještě umocňuje. Nástroje, Pavlicův zpěv i čistý hlas Alice Holubové, krásné.
Reprobedýnky máme na nočních stolkách. K dobrému poslechu je nejlepší natáhnout se na postel opačně, nohama na polštář. Lehli jsme si s Markem každý na svou půlku a se zavřenýma očima poslouchali. Když začala píseň-báseň Naděje s bukovými křídly: Anděla máme každý svého... Slyšela jsem, jak Marek každou chvíli smrká, smrká a smrká. Proč pořád smrkáš? Řekla jsem nevrle. Rušilo mě to. Jsi najednou nastydlej nebo co?
Stále jsou naši mrtví s námi A nikdy vlastně nejsme sami... Zpívaly naléhavě hlasy. To se Naděje s bukovými křídly vlila do básně-písně Mrtví: A přicházejí jako stíny Ve vlasech popel, kusy hlíny... Teprve teď mi to došlo. Objala jsem Marka. Schoval si ke mně oči, z nichž tekly slzy za oba jeho mrtvé rodiče, držela jsem ho v náručí, držela jsem ho a hladila, hladila jsem ho a držela... Tváře jako by vymazané A přece se jen poznáváme Po chrpách které kvetly vloni Slabounce jejich ruce voní Marek se otřásal pláčem, který nemohl přestat, dokud nedozněla ta nádherná hluboká teskná pravdivá píseň. Už nemá na tomhle světě nikoho. Trochu má sestru (tak jinou než je sám). A pak má jen mě, nás tady doma. Mě a tři kluky. Ze tří spíš jen dva. Ze dvou nejspíš jednoho. Hladila jsem ho a objímala.
A věděla, že ho moc miluju.
Konec včerejšího dne měl ale ke katarzi daleko. Lukáš, který se dopoledne vykradl z domu (něco ukradne, pak se vykrade a v no-ci se zase přikrade - jak je to slovo bohužel přesné), na oběd nepřišel. Nepřišel si pro věci na zápas ve fotbale, už nic nepředstírá. Přikradl se po půlnoci. Prosmrděný vším - nohama, podpažím, nikotinem. A marihuanou!
Marihuana z něho táhla na sto honů. Potácel se, neudržel rovnováhu, byl celý jako by scvrklý. Je možné, aby tohle dokázala JEN tráva?
Marek křičel, pak se na Lukáše vrhl a chtěl ho zbít, já se vrhla na Marka, hlavně neprobudit Matěje, ať neslyší, že řveme, že se pereme. Ať nevidí, jak jeho bratr vypadá.
Antidepresivum si vzal na noc Marek. Já sáhla po Slobodovi. Už to nemám proč odkládat.
Ať je hůř.
***
Lukáš, který se dopoledne vykradl z domu (něco ukradne, pak se vykrade a v noci se zase přikrade), na oběd nepřišel. Už nic nepředstírá.
