O zeď Staroměstské radnice se opírá nenápadný muž kolem čtyřicítky a neproniknutelným pohledem sleduje davy turistů proudící mezi stánky. Pod tlustou šusťákovou bundou se mu rýsuje podivná vyboulenina, kterou však může necvičené oko snadno považovat jen za příznak nezdravého životního stylu. Ve Spojených státech nebo Izraeli by již jistě přilákal pozornost policie jako sebevražedný terorista. Zde si ho však nikdo nevšímá. Podívá se na hodinky, po tváři mu přeběhne krátký úšklebek. Bude za pět minut osm. Rozhlédne se, odlepí se ode zdi a zamíří přímo do středu davu shromážděného pod Orlojem. Náhle se náměstím rozlehne ostré zapískání, muž prudce rozepne bundu... a na Staroměstském náměstí propuká chaos.
Na obří polštářovou bitvu se lidé navzdory teplotám hluboko pod bodem mrazu scházeli už dobrou hodinu před tím, než měla 17. prosince přesně v 19:55 vypuknout. Na první pohled vypadají nenápadně, snaží se splynout s okolím a ani navzájem se většinou neznají. O akci se dozvěděli převážně přes e-mail, od známých nebo na Facebooku. Jedním ze smluvených pravidel je utajení a tak si své zbraně přinesli v batohu, v igelitové tašce nebo pod kabátem. Tam zůstaly až do chvíle, kdy píšťalka jednoho z organizátorů akci odstartovala.
Sněží peří
Těsně před vypuknutím péřové bitky už prostor pod Orlojem okupují prakticky výhradně lidé vyzbrojení polštáři. S napjatě očekávaným hvizdem se pak zdánlivě poklidný dav během okamžiku promění v zuřivě vířící kotel, nad kterým se ve frenetickém tempu míhají stovky polštářů. Co chvíli z davu vytryskne gejzír peří, když některý z polštářů nevydrží intenzivní nápor. Mlátí se každý s každým a všichni, kdo mají polštář, jsou zároveň útočník i cíl. Peří se mísí s padajícími vločkami a brzy vytváří vrstvu, která v některých místech sahá až nad kotníky.
„Užily jsme si to báječně. Přišly jsme proto, abychom mohly polštářem mlátit cizí lidi. Je to výborné uvolnění emocí a napětí před Vánocemi,“ shrnuje hlavní motivaci většiny přítomných devětadvacetiletá Mirka, zatímco si dvě opodál válčící dívky dodávají bojového zápalu výkřiky „Sparta!“ a „Slavie!“. Přestože měla bitva původně trvat jen pět minut a skončit s odbíjením Orloje, zdravé jádro vydrželo přes půl hodiny a mnozí si jen na pár minut vyběhli odpočinout, aby se znovu vrhli do boje. Na náměstí, v okolních ulicích i v metru ještě dlouho vznikala místa lokálních „konfliktů“ mezi menšími skupinami i jednotlivci.
Díky Facebooku se bitvy zúčastnilo i překvapivě velké množství cizinců, převážně studentů na zahraničních stážích a výměnných pobytech. Už před začátkem boje přitahoval pozornost například Belgičan Iskander, jehož zářivě bílý polštář ostře kontrastuje s tmavou pletí. Na první pohled je nepsaným vůdcem skupinky, jejímž členem je například mladík Enrique z Peru, Ivan ze Singapuru, Belgičan Fracois nebo několik dívek a mladíků z Tchaj-wanu. Polštáře nemají všichni, někteří spoléhají na to, že si je teprve ukořistí. „Budeme se snažit sebrat polštář někomu jinému, je to přeci boj. Jsme z Asie, ale jsme tvrdí,“ prohlašuje se smíchem jedna z dívek. Podobně se do bojů zapojily i desítky studentů z Rakouska, Anglie, Německa či Francie.
Nemáme s tím problém
Neochota lidí skončit s bojem podle přání organizátorů značí, že spíš než šokování turistů sehraným představením si užívají prostý fakt, že dostali jindy nepřístupné a pravidly svázané město na hraní. Zatímco dva lidé mydlící se hlava nehlava polštáři by si dost možná vykoledovali napomenutí policisty, zde se za celou dobu neobjevil ani jediný. „Tyto akce monitorujeme zejména prostřednictvím kamerového systému, ale pokud to není nutné, nijak nezasahujeme. Takových happeningů se v Praze děje spousta a dokud zábava nepřekročí určitou mez, nemáme s tím problém,“ popsala mluvčí pražských strážníků Jana Přikrylová.
Polštářová válka se v Česku nekonala poprvé a ani o jiné akce podobného ražení zde poslední dobou není nouze. V tomto ohledu se přinejmenším Praha rychle vyrovnala dalším světovým metropolím, které podobné happeningy zažívají již řadu let. Lidé zamrzající v jedné poloze v metru nebo skupinky tajně vysazující květiny v ulicích se stávají běžnou součástí moderního velkoměsta a stále více lidí chce tímto způsobem bořit jeho formálnost a stereotyp. Dobrá zpráva pro všechny, kdo nechtějí svět slepě přijímat takový, jaký je.
O autorovi| Vojtěch Bednář, redaktor LN
