Média zajásala, když se minulý týden objevila zase jedna špatná zpráva: České děti se zhoršily v matematice. Ve skutečnosti nejsou výsledky mezinárodního hodnocení testů tak špatné. Ano, umístili jsme se hůř než v devadesátých letech, kdy jsme v matematice a přírodních vědách dýchali na krk asijským „tygrům“ usazeným na nejvyšších příčkách žebříčku. Jejich pověstný dril zabodoval i letos. Kromě nich však naše osmáky výrazněji převyšuje jenom Maďarsko. V přírodních vědách dokonce ani to ne.
Hůř jsou na tom, pravda čtvrťáci. V přírodních vědách lehce nad průměrem, v matematice však pod ním. Přitom v roce 1995 excelovali. Co se mohlo stát? Můj tip je, že se naše děti prostě neučí tím způsobem, jaký mezinárodní testy předpokládají. Třeba Asijci, ale například i Kanaďané jsou v tomto ohledu chytřejší. Prý se u nich stejně zaměřené, (tedy vzorové) testy prodávají i v supermarketech. Aby je rodiče kupovali spolu s jogurty a mandarinkami a děti mohly doma pilně trénovat.
Nejhorší, co by mohly příslušné autority udělat, by bylo zvyšování počtu hodin matematiky. Přikrmovat má totiž smysl jen hladové, nikoliv ty, pro které je potrava špatně stravitelná.
Ve skutečnosti by asi stačilo, kdyby se žákům dostatečně vštípila slova známého amerického pedagoga Johna Holta: V matematice platí, že neporozumět něčemu a neozvat se, je jako zapomenout něco nenahraditelného v motorestu a pokračovat v cestě. Jednou se budeš muset vrátit, a tak čím dřív, tím líp. S matematikou si kupodivu dělají starosti i Angličané, kteří se v mezinárodních žebříčcích umístili před námi. Na webových stránkách BBC se rozepisují o jakémsi národním auditu, který ukázal, že víc než tři sta tisíc jedenáctiletých anglických školáků vykazuje matematické dovednosti odpovídající sedmiletým. Vysvětluji si to tak, že anglický národní audit byl zaměřen trochu jinak než ten mezinárodní a tudíž odhalil i jiné slabiny. Mimochodem se díky němu taky zjistilo, že čínské a indické děti dosahují v britských školách lepší výsledky než běžná populace. Naopak děti z černé Afriky, Pákistánu, Bangladáše a Karibiku jsou na tom hůř.
Prosím vás, proč se u vás všechno studuje tak dlouho? – divila se v minulosti nejedna návštěva z ciziny. Jsou vyspělé země, kde nastupuje devadesát procent vysokoškoláků do praxe s bakalářským titulem, tedy zpravidla po třech až čtyřech letech strávených na univerzitě. Na většinu pozic to totiž stačí. Je zbytečné plýtvat energií a penězi (i státními) na něco, co nevyužiju, pokud nebudu pracovat třeba jako lékař nebo vědecký pracovník. Kromě toho se stejně s učením po odchodu z univerzity zdaleka nekončí. Vývoj jde rychle kupředu a doplňovat si vzdělání je stejně nezbytné jako modernizovat šatník. Část veřejnosti, zejména ta zainteresovaná, však pořád nemůže rostoucí počet bakalářských studií skousnout a o bakalářích mluví pohrdlivě. Úvodník jednoho z posledních čísel Učitelských novin se rozhořčuje nad učitelem bakalářem. Nechápu. Proč by nemohl učit například angličtinu někdo, kdo stráví na univerzitě studiem učitelství angličtiny tři roky, když už u přijímaček musel prokázat velmi dobrou znalost jazyka i reálií? Jinak by ho přece nevzali!
O autorovi| RADKA KVAČKOVÁ, radka.kvackova@lidovky.cz
