KOMENTÁŘ
Je vždy smysluplnější soudní líčení na ostří nože než zavřené dveře jednací síně
Spravedlivý proces je podstatným měřítkem toho, zdali jde o demokratický systém a v mnohém směru o tzv. západní společnost, k níž se hlásíme. Fakticky lze princip spravedlivého procesu přirovnat k principu tajného hlasování ve volbách. Čím je stát nedemokratičtější, čím má blíže k totalitnímu pojímání vlády a moci, tím více se uchyluje k popírání těchto základních principů. Spravedlivý proces je objektivně vymezený právnický terminus technicus, o jehož obsahu není třeba mít významnější pochybnost. Prostě každý má právo na spravedlivé projednání věci v přiměřené lhůtě nestranným soudem a veřejně. Bohužel v situaci, kdy je problematická věc a konkrétní soudce vystaven zkoušce ohněm, začne často zmatkovat a popírat tento základní právní princip.
Nešlo si nevšimnout, že ve všech citlivých procesech je s odkazem na cokoli, jako třeba na státní tajemství v případě Hučína, zamezován přístup veřejnosti k jednání. Nákaza se šíří velmi rychle. Naposledy zasáhla jednání ve věci dětí Mauerových. Dvacet lačných novinářů bylo vykázáno z jednací síně, když předsedkyně senátu označila jednání za neveřejné. Nalepená cedulka na dveřích nahrazuje publiku i osobní sdělení příslušného soudce o tomto rozhodnutí. To je chyba. A to přesto, že podstatou veřejného procesu není na prvním místě přístup veřejnosti k rozhodování, ale individuální zájem účastníků na tom, aby věc byla veřejná a mohla být pod veřejnou kontrolou.
Je to jako se zmiňovaným volebním právem, kdo může hlasovat tajně a nemusí o to žádat, je skutečně svobodný.
Veřejně přístupný soud je skutečně soudem spravedlivým. Dětí Mauerových se nikdo neptal na jejich názor a tajtrdlíkující OPD (orgán péče o dítě), který upřednostňuje zájmy Klokánku nad zájmy dětí, není zrovna tím, komu by prospělo zamlčení obsahu soudního procesu.
Obtížně též obstojí úvaha, že je to v zájmu soukromí dětí.
Minimálně poníženého Ondru viděly miliony televizních diváku a nelze si představit, co by se mu mohlo stát horšího.
Nejde však o děti Mauerovy, jde o obecný princip, který je esencí právního státu. Veřejnost projednávané věci tady není kvůli tisícům prázdných jednacích síní, v nichž se 99 procent jednání odehrává, ale v tom, že veřejné je možné. Soud sám by měl projevit dostatek zběhlosti a veřejnost jednání zásadně umožnit. I když je to soud opatrovnický a má též dbát o zájmy dětí, nemůže ohnout jejich práva až na zem pokořením základních právních principů, naopak svou důstojností a aplikací práva má být nad stranami soudního řízení. Mauerovi nejsou výjimka. Ve věci Terezy Smutné, která byla umístěna do Olivovy léčebny, vyhodil jednající soudce jediného zástupce veřejnosti, který se na jednání přišel podívat, s odůvodněním, že ruší soudní jednání, protože přišel až 20 minut po začátku. Chabé odůvodnění.
Neunesu-li tíhu rozhodování a veřejnou kontrolu, nejsem-li schopen respektovat základní právo účastníků soudního řízení, nemohu soudit. Jakékoliv dobré či snad vynikající rozhodnutí se v důsledku tohoto postupu stává kulhající kozou spravedlnosti, nikoliv rozhodnutím nezávislého soudce. Společnost je imunní k těmto věcem, bere je za dané či snad i trpně přijímané, dokonce jako kdyby ani tato práva nebyla chápána jako práva jednotlivce. Přesto je veřejnost jednání základním lidským právem a vyjádřením úcty ke svobodným občanům. Jeho popírání se kumulativně šíří a jednoho dne dojde k tomu nejhoršímu. Budou přijímána rozhodnutí bez účasti těch, kterých se týkají. Působí zde nepochybně vnější tlak na justici ze strany výkonné moci, který je značný, nevybíravá a naprosto naivní kritika odděluje veřejnost od soudnictví a soudů a to je pod tlakem negativního obrazu uzavřeno do sebe.
Nejhorší možná cesta
Mocný pocit „já jsem soudce, kdo je víc“ převládá u laické veřejnosti a subjektivně vnímaný soudní mocí nutí individuálního soudce odmítat veřejnost, kterou chápe jako v nejhorším slova smyslu laickou kontrolu „ulice“. Vyhození obecenstva za dveře je ale nejhorší možná cesta. Každý případ na ostří nože, v němž soudce veřejně zúročí své poslání vést proces, což rozhodně neznamená rozhodnout v očekávaném směru, promlouvá ke stranám a jasně hodnotí důkazy i právo, je vždy smysluplnější než zavřené dveře jednací síně. Česká spravedlnost však zůstává stále natolik nejistá společensky, možná i v obavě z politickoekonomických tlaků, že propadá uzavřenosti a tajnůstkářství zrovna tam, kde může společnosti ukázat, že soudce je skutečnou autoritou, hodnou respektu a uznání.
***
Neunesu-li tíhu rozhodování a veřejnou kontrolu, nejsem-li schopen respektovat základní právo účastníků soudního řízení, nemohu soudit
O autorovi| Václav Vlk, advokát e-mail: praha@moreno-vlk.eu
