Když po olympijských hrách v Pekingu kritizoval bývalý premiér Mirek Topolánek počet českých medailí, začalo na ministerstvu školství velké počítání. Všichni řešili, jestli je počet cenných kovů úměrný státní pomoci, která do sportovního prostředí míří. Následná analýza ale ukázala pravý opak. Český sport je dlouhodobě podfinancovaný a všichni politici napříč stranami slibovali, jak situaci po volbách vyřeší.
Ačkoliv je výsledek jejich počínání zatím prachbídný, na první pohled to vypadá, že jde český sport výrazně nahoru. Hlavně díky Martině Sáblíkové jsme si užili nejúspěšnější zimní olympijské hry v historii, podceňovaní hokejisté senzačně vyhráli mistrovství světa, basketbalistky neméně překvapivě dokráčely až do finále světového šampionátu a podobně úchvatně hrají v Itálii i volejbalisté na stejně důležitém turnaji.
Paradoxně by se ale dalo říct, že úspěšní reprezentanti letos dělají svými výkony sportu medvědí službu. Zdání totiž opravdu klame. Český sport na tom není o nic lépe než před dvěma lety. Naopak. Finanční situace je ještě horší. Téměř devadesát procent veřejných peněz míří do amatérského sportu a na mládež. Trend klesajících peněz do sportovního prostředí se tak projeví až v následujících letech. Dnešní hvězdy vyrůstaly ještě v systému, kdy do českého sportu proudily stovky milionů od Sazky a finance od státu dovolily mnohé.
Tyto peníze ale dlouhodobě nerostly. A český sport se začal v mezinárodní konkurenci propadat. Hokej nejprve na mládežnických turnajích, ale v posledních letech i mezi dospělými. O fotbalu, který má problémy na klubové i reprezentační úrovní, ani nemluvě. A malé sporty? Ty dnes dokonce bojují i s tím, aby své vrcholné reprezentanty mohly posílat na mezinárodní turnaje.
Snad každý sportovní funkcionář v zemi teď proto musí trnout, jak se na basketbalovému veleúspěchu, který se navíc odehrává na českém území (kdo z nich by jinak o ženském basketbalu vůbec věděl), postaví tuzemské politické veličiny. Pokud podlehnou atmosféře, že není potřeba navýšení dotací, bude to s českým sportem špatné. A nejen proto, že se podobné výsledky asi nebudou dlouho opakovat. Podobně jako se asi dlouho nepotkáme s ročníkem Tour de France, který by neprovázel dopingový skandál nebo alespoň podezření, že si některý z lídrů nedopřával během dlouhého závodu nějakou tu krevní transfuzi či bobule. Případ letošního vítěze Alberta Contadora, u kterého komisaři objevili stopové množství clenbuterolu, je ale jiný. Rozpoutal totiž opět diskusi o dopingu jako takovém. Cyklista se hájí, že nepodváděl. Jen prý jedl zkažené telecí. Toto vysvětlení připadá některým odborníkům absurdní, jiní ho považují za vědecky možné. Znovu se tak ukazuje prozatímní marnost světového boje s dopingem. Do sítě se může chytit ryba nedopatřením, a naopak podvádějící často unikají.
O autorovi| ONDŘEJ SUCHAN, vedoucí sportovní rubriky LN
