Co zůstává, je jeho schopnost výtečně napsat, obsadit a zrežírovat silné ženské postavy a pohrát si s žánry.
Francois Ozon od svého celovečerního debutu Sitcom (1999) točí v průměru jeden film ročně, aniž by jejich vysoká kvalita nějak dramaticky kolísala. Vyzkoušel si komedii (právě Sitcom), thriller (Bazén), „čisté“ drama (Čas, který zbývá) i žánrové hybridy (komediálně detektivní muzikál 8 žen, opomíjenou parafrázi na melodrama Angel).
Ve svém nejnovějším snímku Profesionální manželka se Ozon po letech vrací do komediálních vod. I když lze podobností se Sitcomem nalézt celou řadu, filmař se posunul dál, nevykrádá se.
„Profesionální manželkou“ je stárnoucí, ale stále krásná a vždy upravená Suzanne Pujol. Po otci sice zdědila továrnu na deštníky s třemi sty zaměstnanci, ale nechává ji vést svého nerudného manžela Roberta a soustředí se na udržování dokonalé domácnosti. Situaci obrátí vzhůru nohama stávka zaměstnanců, kteří už nechtějí snášet šéfovy zastaralé metody. Suzanne se po letech úpravného postávání v pozadí ocitne ve vůdčí pozici - a moc se jí to zalíbí.
Ozonova novinka se stejně jako jeho prvotina odehrává na půdorysu rodiny za využití záměrně statických divadelně-televizních postupů. (Profesionální manželka je adaptací hry Pierra Barilleta a Jean-Pierra Grédyho, inspirace Sitcomu je zřejmá z názvu.) Ale zatímco před dvanácti lety režisér s tehdejší pověstí zlobivého dítěte francouzského filmu plival na středostavovské způsoby s jedovatou zlomyslností, tentokrát se do buržoazie strefuje jemněji, skoro něžně. Jasně načrtnuté typy Společenská kritika je v Profesionální manželce zjemněná už jen tím, že se film odehrává v roce 1977. Na formálním pozadí podžánru frašky, označovaném jako „bitva pohlaví“, Ozon ironizuje tehdejší i dnešní genderové role a stereotypy. Suzanne je ženuška diblík v dokonale padnoucích kostýmcích, která se dojímá nad zvířátky a píše insitní poezii, Robert je chamtivý kapitalista a domácí tyran, nechybí milenka sekretářka a svou roli má i hrdina z lidu - levicový politik Babin.
Jasně načrtnuté typy nacházejí ideální ztvárnění ve výtečném hereckém obsazení. Dominují mu Catherine Deneuveová (Suzanne) a Gérard Depardieu (Babin), kteří své typy tak akorát přehrávají. Ozon pak dostává pověsti režiséra ženských postav a dopřává herecké příležitosti i představitelkám milenky a dcery Karin Viardové, respektive Judith Godrecheové.
Po režijní stránce tvůrce jako již tradičně exceluje v komorních scénách (půvabná je taneční sekvence někdejších milenců v klubu Badaboum), ale jistou ruku má i v kolektivnějších výstupech, jež si ve své filmografii dopřává málokdy. Vyskytovaly se například v jeho filmu Angel, jehož podpovrchové hrátky s nižšími žánry Profesionální manželka připomíná. Navenek je výtvarně vypiplaným retrem, poháněným bláznivými zvraty typu kdo je vlastně čí nevlastní potomek. Ale podobně jako se v Angel pod maskou kýčovité červené knihovny skrývala drtivá tragédie, pod komediální slupku své novinky Ozon zametl poměrně melancholické zamyšlení nad dynamikou moci ve vztazích, společenskými tlaky a nutností unavených kompromisů.
Profesionální manželka má hollywoodsky velké finále, vrcholící proslovem vpravdě státnickým. Zanechává za sebou dojem milé oddychovky s relativním happy endem, pocit je to však klamný. Ozon mnoho věcí nedopoví do konce a nechá ve vzduchu viset nejednoznačnosti, ale otazníky před divákem spíš schovává. Natočit snímek, který se tváří placatější, než ve skutečnosti je, vyžaduje tvůrce, jenž přesně ví, co chce. Přestože Profesionální manželka patří v Ozonově filmografii k počinům „jen“ lehce nadprůměrným, pořád jde o dílko suverénní a mnohovrstevnaté.
***
Profesionální manželka Francie 2010 Režie: Francois Ozon Hrají: Catherine Deneuve, Fabrice Luchini, Gérard Depardieu, Jérémie Renier, Judith Godreche
