Strašidlo radikálního islamismu obchází Evropou a nezastaví ho ani naše hranice. Poté, co se v Kolové na Karlovarsku kazašští investoři rozhodli postavit několik rodinných domků včetně společenského centra, jež by sloužilo jako muslimská modlitebna, se strhl poprask. Starosta a další komunální politici se bojí islamistické radikalizace. Zástupci muslimů si stěžují na diskriminaci, ale starostův argument - „dnes tady budou pokojní kazašští muslimové, zítra přijdou radikálové a smířlivé muslimy vyženou“ - je bohužel realistický. Přesně to se totiž v mnoha mešitách po celém světě stalo.
Pravděpodobnost, že návštěvníkem mešity v Kolové bude i zapřisáhlý džihádista, připravený jednoho dne strhnout masku normálnosti, opásat se výbušninami a stát se uprostřed davu na Václavském náměstí svatým mučedníkem, není bohužel nepatrná. Jak ale předejít tomu, aby nás strach neuzavíral před všemi muslimy do okovů xenofobie?
Za raznici novodobého džihádismu se považuje Afghánistán. Po invazi Rudé armády počátkem 80. let se zde objevil „osvobozenecký džihád“, živený celkem pochopitelnou snahou dostat ze země vetřelce. Když Sověti pochopili, že se tu vyhrát nedá, a odešli, džihádisté si našli další posvátný úkol: pod hlavičkou hnutí Táliban totálně islamizovat celou společnost. V Afghánistánu zavládla šaría: ženy zahalit a pryč ze škol, žádný alkohol ani hudba, přísné dodržování náboženských pravidel a za porušení zákazů středověké tresty nebo smrt. Plamen fanatismu brzy přeskočil hranice, a zrodil se „globální džihád“. Brutální terorismus, který chce celý svět násilím dostat na kolena před jediného správného boha.
Centrem internacionály džihádu zaměřené proti „židům a křižákům“, kteří prý zavinili úpadek islámu, měl být dle plánů Usámy bin Ládina Afghánistán - proměněný za pomoci tálibů na Džihádistán. Mezinárodní vojenská intervence po 11. září 2001 přivodila pád režimu tálibů aUsámův sen zhatila, ale bojovníci svaté války se přesunuli jinam: do Bosny, Čečenska, Kašmíru. Virem globálního džihádu tu nakazili muslimské bojovníky, kteří si v těchto zemích řešili lokální konflikty či se bránili před okupanty. Ospravedlnitelné zápasy za svobodu pošpinilo bláznivé mesiášství džihádistů, kterým nejde o „lidi“, o konkrétní národ, ale jen o slepou víru. Proto v Palestině či Libanonu tolik ubližují národní věci aktivisté Hamásu a Hizballáhu. Islamistický kabát jim připadá pohodlnější než těsná kazajka politické cesty k národnímu státu a demokratické společnosti. Globální džihád, vedoucí ke vzniku nějakého teroristického chalífátu, neztrácí svůdnost. Když neuspěl v Afghánistánu, pokusil se uchytit v Iráku. Později to zkoušel v arabské severní Africe a rovněž v Indii a jižní Asii. Své mlčící buňky má nepochybně roztroušeny i po Evropě.
Radikální islamismus, revoluční islamistický fundamentalismus či globální džihádismus nejsou výmysly vystrašených duší a mozků zasažených islamofobií. Jsou to plody krize, v níž se islám jako víra a civilizace zmítá poslední století. Jsou slepými uličkami islámu, který z víry dělá politiku.
Před sto šedesáti lety začalo Evropou obcházet strašidlo, jež Marx nazval komunismem. Bát se ho však měli jen ti, kterým dějiny zvonily hranou. Urážené a ponižované čekala naopak nadějná budoucnost. Za sto let na to doplatili všichni. Jedni strašidlo podcenili, druzí přecenili.
Neříkám, že jsem proti stavbě mešit, ale v české Kolové a kdekoliv v Evropě i ve světě je třeba si udělat jasno. Se zastánci islamismu je to jako s fašisty. Stejně jako není umírněný fašismus, neexistuje ani umírněný islamismus. Jedno i druhé nelze vyznávat napůl. Kdo si myslí, že je možné se s hlasateli islamismu domluvit, hraje si s ohněm. Únorová dohoda pákistánské správy s táliby, kteří v údolí řeky Svát získali autonomii, je výstražným příkladem. V zájmu ochrany pákistánských politiků byli místní občané vydáni na milost a nemilost islamistickým šílencům. Vzorec smíru vedoucí jen do pekel.
autor je arabista a pařížský dopisovatel Pátku
